David Ondráčka: Česká politika se změnila v ligu malých ambicí
Česká politika čím dál víc připomíná fotbalovou ligu malých ambicí: strany si hlídají vlastní kotel fanoušků, místo aby se snažily oslovit širší společnost a vyhrát skutečný zápas o budoucnost země. Kompromis se bere jako slabost, soupeř jako nepřítel a veřejná debata se mění v chorály pro vlastní publikum, píše ve svém komentáři analytik a bývalý ředitel Transparency International ČR David Ondráčka.
Česká politika začíná silně připomínat fotbalovou ligu (tu českou, bohužel), ligu malých ambicí. Každá strana působí jako klub sám pro sebe, má své barvy, chorály, kotel a své skalní fanoušky. A nikdo už moc nechce vyhrát celou ligu, stačí uhrát klidný střed tabulky. Dokud bude jedinou ambicí udržet si vlastní kotel fanoušků, zůstane česká politika ligou, která hraje hlavně jen sama pro sebe. České politice by prospělo méně stranického klubismu a více ambicí reprezentovat zemi.
Demokracie pro vlastní ultras
Je to možná největší trend posledních let. Kdysi se politické strany aspoň snažily získat třetinu společnosti, dnes slaví, že nespadly. Dříve se strany snažily oslovovat nové voliče, hledat širší podporu, přesvědčovat nerozhodnuté a jasně vyhrát. Dnes jako by jim stačilo udržet vlastní ultras, jen na ty se soustředí. Pět procent je přece skvělé, jsme ve Sněmovně, přežili jsme další sezonu, státní příspěvky na provoz tečou, sponzoři se najdou, cíl splněn a může se plánovat další sezona.
Jako by soupeřovy fanoušky už vůbec nemělo smysl přesvědčovat, jsou to přece nepřátelé. Lepší je zesměšnit, urazit nebo z nich udělat karikaturu. Už se skoro nikdo nesnaží přesvědčit voliče druhé strany. Stačí udržet vlastní kotel dostatečně hlučný. Ale demokracie není soutěž o to, kdo hlasitěji vypíská soupeře. Je to systém, který stojí na schopnosti najít alespoň minimální společný jmenovatel. Stojí na větě: „V tomhle s vámi nesouhlasím, ale tady máte kus pravdy a pojďme na této shodě něco postavit.“ Tahle věta z české politiky téměř zmizela.
Tour de France je globální show, jedna z nejsledovanějších sportovních událostí. Je to Stará dáma, kterou chce k sobě pozvat na čaj každý, i Česko. A právě Česko oficiálně představilo kandidaturu na Le Grand Départ 2029, tedy že by Tour de France odstartovala u nás. Francouzi si pečlivě vybírají, komu umožní organizovat start, a Češi teď stojí také ve frontě.
David Ondráčka: Tour de France v Česku? Stará dáma hledá nový výhled
Názory
Kompromis? To by fanoušci neodpustili
Sociální sítě tento trend jen urychlily, klubová nástěnka nahradila veřejnou debatu. Algoritmy sociálních sítí takovou komunikaci odměňují, emoce znamenají dosah, kompromis netáhne, konflikt ano. Politici už nepotřebují chodit do nepříjemných televizních debat nebo odpovídat na kritické otázky novinářů. Stačí natočit video pro své sledující, napsat příspěvek na Facebook a poslat ho lidem, kteří už s nimi stejně souhlasí. Je to trochu jako klubová nástěnka na stadionu. Mluvíte jen ke svým věrným, ostatní vás nezajímají.
Proč také debatovat s někým, kdo s vámi nesouhlasí, že? To je zbytečně náročné. Mnohem efektivnější je soupeře zesměšnit, označit za škůdce republiky nebo za partu idiotů. Vaši fanoušci zatleskají, sdílení zajištěno a nikdo už neřeší, že jste vlastně nic neřekli. Politika se změnila v disciplínu, kde se body sbírají za potlesk vlastního kotle, nikoliv za schopnost někoho přesvědčit.
Plagův ústup od povinné angličtiny od první třídy ukazuje, jak Česko řeší slabiny systému: místo investic a odvahy volí menší ambice. Výsledkem mohou být větší rozdíly mezi dětmi, píše v komentáři pro Newstream protikorupční expert David Ondráčka. 
David Ondráčka: Plagův ústup od angličtiny je chyba, kterou pocítí celá generace
Názory
Od debaty k chorálům
Fotbal má jednu výhodu, nikdo nečeká, že se fanoušci Sparty, Slavie nebo Baníku na konci zápasu obejmou. V politice je to ale problém. Demokracie nestojí na tom, že jedna tribuna přehluší druhou. Stojí na schopnosti po volbách společně spravovat stát, hledat kompromisy a přijímat rozhodnutí, se kterými dokáže žít i menšina. Jenže právě schopnost hledat společný jmenovatel z české politiky mizí. Místo věty „v něčem máte pravdu“ slyšíme téměř výhradně „vy jste hrozba pro tuto zemi“. Přiznat soupeři jediný dobrý argument se považuje za slabost a zradu. Přitom právě z uznání části pravdy druhého často vznikají nejlepší řešení.
Liga malých ambicí
Paradoxně máme i ve Sněmovně spoustu stran, ale téměř nikoho se skutečnými politickými ambicemi. Většina z nich už neusiluje o to, aby oslovila většinu společnosti. Stačí jí vlastní segment, bublina a fanklub, aby i příští sezonu znovu zůstala v lize a nespadla. Babiš je v tomto ohledu skoro výjimkou, ten hraje o vítězství v celé soutěži, usiluje o dominantní postavení a snaží se oslovovat mnohem širší skupiny voličů než jen úzké stranické jádro; i se vším zoufalým, co to zemi přináší.
Japonská SoftBank plánuje investovat až 75 miliard eur do rozvoje AI infrastruktury ve Francii. Pro všechny, kdo Evropu rádi odepisují jako unavený kontinent bez budoucnosti, je to nepohodlná připomínka. Evropa pořád nabízí talent, technologie, výzkum, průmyslové know-how i globálně silné firmy.
David Ondráčka: Evropa není muzeum bez perspektivy. SoftBank a další ukazují opak
Názory
Každý má svůj kotel. Kdo má republiku?
V politice ale po volbách nikdo neodchází ze stadionu. Země funguje dál. Rozpočet se musí schválit, zákony napsat, bezpečnost zajistit. Jenže když celé roky trénujete jen nenávist k soupeři, pak těžko předstíráte, že jste schopni spolu vládnout. České politice by fakt prospělo méně stranického klubismu a více reprezentace. Fotbalové kluby mají existovat proto, aby jednou vytvořily silný národní tým (vím, po skončeném vystoupení na mistrovství světa se to úplně nezdá.). Politické strany by měly aspoň zkusit zase začít fungovat podobně.
