Stanislav Šulc: Dojímat se nad koncem druhé světové války je dnes už jenom kýč
Stačilo pouhých osm dekád, aby se svět dostal do situace, která připomíná předvečer druhé světové války. Po hluboké finanční krizi přišla éra inflace, spolu s ní nárůst národního šovinismu, obchodní války a prakticky nefunkční mezinárodní instituce, které měly pohlídat, aby se nic z toho nestalo. Dojímat se nad dávným vítězstvím je už v zásadě jen prázdné gesto, zvláště když zároveň nikdo nechce svět, jaký z konce nejkrvavějšího vojenského konfliktu dějin vzešel.
Oslavy osmdesáti let konce evropské části druhé světové války přicházejí v dost nevhodný čas. Aktivní válku máme na Ukrajině, Blízkém východě, na indicko-pákistánské hranici, pravděpodobně někde v Africe bychom také nějaký žhavý konflikt našli. K tomu de facto bují obchodní válka mezi dvěma největšími mocnostmi, které mají dostatek zbraní na zničení celého světa, případně přesunutí bojů do vesmíru.
Aby toho nebylo málo, po sérii ekonomických propadů přišla masivní inflace. A díky ekonomickým problémům se k moci dostali staří známí „silní vůdci“, neboli prodavači jednoduchých řešení složitých problémů. Když se to všechno okoření tím populárním pravicovým populismem a národním šovinismem, stačí znalosti základní školy a trocha empatie, aby člověk pochopil, co se ve světě děje. Naneštěstí zatímco základku má skoro každý, empatii dnes prakticky nikdo, takže k nějakému hlubšímu pochopení dojít nemůže a z odkazu druhé světové války si většinou každý vyzobne to, co se mu hodí.
Podle J. D. Vance nyní bude na Rusech a Ukrajincích, aby se seznámili s podmínkami míru druhé strany. „Bude na nich, aby dospěli k dohodě a zastavili tento brutální, brutální konflikt,“ řekl.
„Nikam to nevede.“ Trumpův viceprezident nečeká brzký konec války proti Ukrajině
Politika
Mezinárodní spolupráce fungovala desítky let
Co se určitě nehodí je poselství, které druhá světová válka zanechala na svých aktérech. A tím je touha vyhnout se jakémukoli příštímu konfliktu, při němž by hrozilo zničení lidstva. Právě z této myšlenky vzešel celé poválečné uspořádání definované snahou o globální spolupráci.
Jasně, lidé, kteří si z dějin 20. století vyzobali pár pečlivě připravených bodů, budou argumentovat, že to nikdy nefungovalo. OSN byla vždy bezzubá žvanírna, všechny snahy o omezení zbrojení nakonec vždycky některá ze stran porušila, po roce 1950 proběhlo hned několik krvavých konfliktů, měli jsme i genocidy a navzdory mezinárodní shodě se k jaderným zbraním dostalo mnohem více zemí, než by asi bylo zdrávo.
Jenomže odhlédneme-li od her na vojáčky, které se vždy rozpoutaly ze stejně absurdních důvodů jako před vznikem OSN, mezinárodní společenství jako takové fungovalo. Do velké míry fungovalo ve vědě, v boji proti pandemiím, proti mezinárodnímu zločinu. Bez mezinárodních institucí by toto všechno bylo daleko horší. A když nic jiného, díky mezinárodnímu obchodu svět, tedy přesněji někteří lidé dramaticky zbohatli.
Evropská komise (EK) se rozhodla zažalovat Českou republiku, Španělsko, Kypr, Polsko a Portugalsko za nedostatečné provádění nařízení o digitálních službách (DSA). Záležitostí by se měl nyní zabývat Soudní dvůr Evropské unie.
Brusel udeřil na pět zemí EU včetně Česka. Žaluje je za to, že se laxně staví k nařízení DSA
Politika
Svět silných vůdců není bezpečnější
S přelomem milénia nastaly paradigmatické změny, které vedly k celé řadě posunům v ekonomice, geopolitice, národních politikách, v otázkách sociálních i obecně občanských. Vše vedlo k postupné erozi povědomí funkčnosti světa stojícího na mezinárodní i nadnárodní spolupráci. A dnes žijeme ve světě silných vůdců, kteří si dělají doslova, co chtějí. Ignorují mezinárodní soud, OSN, opouštějí instituce, které se pokoušejí bránit vyhlazení lidstva.
A všeobecným lékem na všechno se dneska zdá být vyšší investice do zbrojení. Je v tom propracovaná logika, která dává celé řadě lidí smysl a žádné slovo na světě je z toho nevyvede. Ale snad jen tedy se pojďme shodnout na tom, že v takto nastaveném světě opravdu není úplně vhodné se dojímat nad koncem něčeho, co dneska vlastně tak trochu všichni chceme. A pokud nechceme, tak pravděpodobně nevědomky děláme všechno pro to, abychom to tu měli zase. Ono to totiž silnými vůdci vždycky začíná.
Poslanci řeší takzvanou velkou školskou novelu. Zdánlivě jde jen o to, kde se vezmou peníze na takzvané nepedagogické pracovníky. V reálu by mělo jít o to si upřímně definovat, jakou službu vlastně škola ve 21. století má nabízet. Je kuchyně součást školy? Jsou jí uklízečky a školníci? Politici by v tom měli udělat jasno. Ale to se nejspíš jako již tradičně nestane.
Stanislav Šulc: Je kuchyně součástí školní výuky? Jestli ne, má Fialova vláda pravdu
Názory
Ve Vatikánu začíná konkláve. I když to katolická církev tak neprezentuje, jedná se o velkou politiku. Ostatně papež reprezentuje 1,4 miliardy katolíků po celém světě a jeho vliv sahá daleko za hranice náboženského světa. Není divu, že světoví lídři mají své favority. Málokdo to řekne tak na rovinu, jako třeba Donald Trump, ale je to tak.
Začíná konkláve. Do duchovních záležitostí vstupuje politika a i vnější svět
Názory
