Síť zkřehla. Blackouty v Česku a Španělsku ukazují účet zelené transformace
Český i iberský blackout měly odlišné technické příčiny, spojuje je ale slabší odolnost evropské energetické soustavy. Rychlý nástup obnovitelných zdrojů předběhl investice do stability sítí – a účet začínají platit spotřebitelé, průmysl i stát.
Český blackout loni oficiálně spustil spadlý vodič. Španělský (přesněji iberský) blackout, jenž za sebou zanechal i mrtvé, o pár měsíců dříve zase nezvládnuté napětí, jalový výkon, oscilace a kaskádové odpojování výroben. Na papíře tedy dvě rozdílné technické události. V podstatě však ukazují totéž: evropská síť je v éře překotného nástupu obnovitelných zdrojů křehčí, než politici připouštějí.
Není pravda, že solární panel v Česku přetrhl drát. Není ani přesné tvrdit, že jeden větrník či jedna fotovoltaika „vypnuly“ Španělsko. Takto jednoduchá elektroenergetika není. Jenže stejně zavádějící je tvrdit, že obnovitelné zdroje s těmito blackouty nijak nesouvisejí. Souvisí – nikoli jako jediný bezprostřední viník, nýbrž jako hluboká systémová příčina.
Loňský rozsáhlý blackout Čechy k větší opatrnosti nepřiměl. Zásobu vody ani na jeden den nemá téměř 40 procent domácností a záložní zdroj energie jen každá osmá.
Češi blackout neřeší. Třetina domácností nemá vodu ani na den
Zprávy z firem
Zdroje přibývají, robustnost zaostává
Elektrizační soustava byla desítky let celoevropsky stavěna kolem velkých, stabilních a plánovatelných zdrojů. Ty nedodávaly jen elektřinu, ale i stabilizační služby: setrvačnost, napěťovou oporu, jalový výkon a schopnost podržet soustavu při poruše. Překotný, dotacemi (dluhem) a ideologií Green Dealu živený nástup fotovoltaiky a větru tento model rozbíjí rychleji, než se síť stačí přizpůsobit. Zdroje přibývají, robustnost zaostává.
Právě to oba blackouty odhalily. V Česku mechanická porucha přerostla v kolaps ostrovního provozu. Ve Španělsku se problém napětí změnil v kaskádu odpojování výroby. V obou případech šlo o mimořádnou událost, kterou by robustnější soustava měla zvládnout s menšími dopady. Jenže moderní síť s vysokým podílem kolísavých zdrojů potřebuje mnohem více stabilizačních služeb, akumulace, záloh, redispečinku, kompenzátorů, ochran a rychlého řízení.
To je skrytý účet obnovitelných zdrojů. Jejich příznivci rádi mluví o levné megawatthodině ze slunce či větru. Méně rádi do ceny započítávají náklady na to, aby se kvůli kolísavosti těchto zdrojů nerozpadla síť. Ač to dokonce i četní politici nejsou s to přiznat, nutnost nákladné a dosud neproběhlé dostatečné stabilizace soustavy je zásadní negativní externalitou obnovitelných zdrojů: náklad vzniká kvůli nim, ale často jej platí a ještě zaplatí někdo jiný – spotřebitel, průmysl, stát či provozovatel sítí.
Proto lze říci, že za oběma blackouty jsou obnovitelné zdroje, ovšem ne primitivně ve smyslu „panel shodil síť“. Jsou za nimi ve smyslu systémovém: jako hlavní motor energetické proměny, která na dotačně a ideologicky pokřiveném trhu postupuje rychleji než fyzická infrastruktura. Drát spadl v Česku, napětí ujelo ve Španělsku. Společným jmenovatelem je však oslabená robustnost sítě v době na dluh uspíšené zelené transformace.
