Michal Nosek: Blbce je nejlepší ignorovat. Ale nejdřív se musí pochlubit svými diplomy
Filip Turek položil na sociální síti otázku, zda není nejlepší blbce ignorovat. Předcházelo jí ujištění, že studoval tři vysoké školy, dvě dokončil s perfektním prospěchem, dokonce by byl na červený diplom, a vzdělání přitom ani nebylo jeho prioritou. Následovalo obsáhlé připomenutí pochval od vedoucího diplomové práce. Na ignorování docela vydatný studijní materiál.
Existuje jednoduchý způsob, jak někoho ignorovat. Nevěnovat mu pozornost. Filip Turek zkouší náročnější variantu. Nejprve dotyčným vysvětlí, že jsou hlupáci, potom předloží vlastní akademickou bilanci a nakonec se publika zeptá, zda jim má vůbec odpovídat. Je to trochu jako svolat lid k oznámení, že se k věci přece nebudete vyjadřovat. Vy nuly si to ani nezasloužíte.
Maturita by stačila. Ale pro jistotu dvě vysoké
Nejpovedenější místo příspěvku přichází hned na začátku. Turek odmítá tvrzení, že má pouze maturitu na soukromé umělecké škole, závorkou „i kdyby, tak co!“. To je rozumná poznámka. Vysokoškolský diplom není osvědčení o charakteru a maturita není překážkou dobrého úsudku. Člověk by skoro čekal, že tady spor o společenskou hodnotu školních vysvědčení skončí.
Filip Turek se omluvil Seznamu za nepravdivé tvrzení, že jeho zaměstnanci nahlížejí do e-mailů uživatelů. Jenže spor tím nekončí. Firma tvrdí, že poslanec Motoristů nesplnil podmínky rozsudku a pokud tak neučiní, může věc skončit exekucí. Turek mezitím omluvu doprovodil politickým vzkazem o škrtech ve státních mediálních kampaních.
Turek se omluvil Seznamu a hned si rýpl. Firma hrozí exekucí
Politika
Jenže závorka pokračuje. Reálně prý studoval tři vysoké školy a dvě dostudoval, navíc s perfektním prospěchem a hodnocením. Vzdělání tedy vůbec není důležité, ale laskavě si poznamenejte jeho přesný počet a kvalitu. A také to, že nebylo prioritou. Obyčejný člověk musí o úspěch usilovat, výjimečnému se přihodí jen tak cestou k něčemu ještě důležitějšímu.
Pan profesor mě chválil
Poté přichází dlouhá pasáž o Janu Eichlerovi, který podle přiloženého textu vedl Turkovu diplomovou práci a oceňoval její soudržnost, práci s literaturou i studentovu píli. Sám profesor však v citované pasáži rozlišuje mezi vedením práce a Turkovým politickým vystupováním. V příspěvku plném rozhořčení se jedná sympaticky střízlivý moment. Pedagog si pamatuje hranice svého posudku.
Václav Klaus byl ojedinělý v tom, že jako premiér prosazoval vyrovnaný rozpočet státu. V letech 1993 až 1995 se mu to povedlo. Potom to po něm nezopakoval nikdo. Rozhazování na dluh se stalo módou. Babiš se v tomto směru stal premiantem, přesto dostává od Klause palec nahoru. Zvláštní myšlenkové přemety.
Václav Klaus, důchodce, který nechce ztratit vliv
Názory
Turek se také ptá, zda má diplom přinést do televizního studia. Nabízí tím půvabnou volbu mezi veřejnou přehlídkou dokumentů a ignorováním blbců. Jednodušší by byla méně dramatická možnost. Uvést ověřitelné údaje o dokončeném studiu a jít dál.
Turkovy diplomy opravdu, kromě jejich majitele, nikoho vůbec nezajímají. O to zajímavější je způsob jejich prezentace a obhajoby. Otázka po konkrétním dokladu se rychle mění v ukázku autorovy výjimečnosti a nedostatečnosti jeho kritiků. Ti už konečně mají pochopit, s kým mají tu čest.
„Není nejlepší blbce ignorovat?“ ptá se nakonec Filip Turek. Možná ano. Jen to vyžaduje smířit se s nepříjemnou možností, že se při tom respondenti nedozvědí, jak dobře autor prospíval.
