Lukáš Kovanda: Mostecká uhelná nebyla zpackaná privatizace. I příběh ČEZ volá po pragmatismu
Debata o silnější roli státu v energetice znovu otevírá otázku, jak hodnotit privatizace strategických podniků. Příběh Mostecké uhelné ukazuje, že úspěch nelze měřit pouze cenou transakce, ale také zachováním provozu, pracovních míst a stability regionu.
Česko nyní znovu řeší, jakou roli má stát hrát v energetice, surovinách a klíčové infrastruktuře. Debata o cenách elektřiny, energetické bezpečnosti, útlumu uhlí či nákladech dekarbonizace vrací do hry otázku, která se zdála být po devadesátých letech uzavřená: kdy má stát vlastnit, kdy má regulovat a kdy je lepší předat riziko soukromému kapitálu? Stejná otázka se nyní vrací také v souvislosti s intenzivní diskusí o zestátnění výroby elektřiny v ČEZ.
Příběh, který nelze odbýt jednou větou
Právě proto má v současnosti smysl vracet se k Mostecké uhelné společnosti. Zhruba před třiceti lety, v polovině devadesátých let, se Antonín Koláček (na úvodním snímku) stal jednou z klíčových postav jejího příběhu. Příběhu, který patří k nejdiskutovanějším kapitolám české transformace.
Jenže Mosteckou uhelnou nelze poctivě hodnotit jednou větou. Už vůbec ji však nelze odbýt černobílou zkratkou o zpackané privatizaci. Taková nálepka může být pohodlná, ale je ekonomicky zavádějící, protože povrchní dojem staví do přímého rozporu se skutečnou hospodářskou bilancí. Právě ta se z veřejné debaty často vytrácí, ačkoliv je zásadní.
Debata o ČEZ se často redukuje na tvrzení, že výkup minoritářů zaplatí veřejnost a vydělají jen soukromí akcionáři. Jenže podstata sporu je jinde. Pokud má stát používat ČEZ jako nástroj pro výstavbu nových jaderných bloků, musí férově vyřešit konflikt mezi strategickým zájmem státu a právy menšinových vlastníků, komentuje ekonom Lukáš Kovanda. 
Férové vypořádání minoritářů ČEZ není politický dárek. Je to cena za kontrolu
Názory
Stát neprodával zdravou firmu
Abychom pochopili realitu, musíme se vrátit do roku 1993. Stát tehdy neřešil akademický privatizační úkol. Neprodával zdravou firmu na fungujícím trhu.
Mostecká uhelná vznikla sloučením několika těžebních podniků zatížených obřími vnitřními dluhy, ekologickými závazky a fatální nejistotou ohledně územních limitů těžby. To vše v době, kdy poptávka po hnědém uhlí prudce klesala.
V tehdejší krizové realitě stát sledoval primární cíl. Potřeboval udržet provoz a sociální stabilitu regionu. Jak mi nedávno potvrdil tehdejší ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, klíčové bylo, aby podnik přežil, region se nezhroutil, pracovní místa zůstala zachována a stát se vyhnul astronomickým nákladům na zahlazování těžebních škod.
Devadesátá léta zkrátka nebyla sterilním laboratorním experimentem. Česká republika teprve budovala kapitálový trh, právní rámec, domácí podnikatelský kapitál i instituce tržní ekonomiky. Mnohé velké podniky byly ve stavu, který by v běžné tržní ekonomice vyžadoval tvrdou restrukturalizaci, bankrot nebo masivní kapitálový vstup. Vše se však odehrávalo v zemi, která neměla čas, zkušenosti ani dostatek kapitálu.
Výrobce klobouků Tonak byl v těžké finanční situaci a bez nového kapitálu mu hrozil konec. Teď ho kupuje skupina Petra Kellnera mladšího, která chce zachovat výrobu i tradiční české řemeslo.
Petr Kellner mladší kupuje Tonak. Tradičnímu výrobci klobouků hrozil konec
Zprávy z firem
Firma nepřestala fungovat
Navzdory složité situaci Mostecká uhelná nepřestala fungovat. Těžila, vyplácela mzdy a nezměnila se v další velkou černou díru na veřejné peníze.
V době, kdy řada podniků v hutnictví, strojírenství či textilním průmyslu procházela bolestivými útlumy, drahými sanacemi nebo rovnou kolapsem, představovalo udržení provozu v severočeském regionu podstatnou hodnotu.
Právě to je aspekt, který v debatě často zaniká. Ekonomická transformace se nehodnotí pouze podle ceny jedné transakce. Hodnotí se také podle toho, zda stát musel podnik následně dlouhodobě dotovat, zda došlo k sociálnímu otřesu, zda region ztratil klíčového zaměstnavatele a zda se restrukturalizační náklady přenesly na daňové poplatníky.
V tomto smyslu Mostecká uhelná dopadla lépe než řada jiných transformačních příběhů.
Antonín Koláček je jednou z hlavních postav kauzy Mostecké uhelné, kterou nyní rozhoduje český soud. Bývalý uhlobaron, který si změnil jméno na Antonio, čeká na klíčové rozhodnutí. Soud jej buďto pošle do vězení, nebo zabrání uznání výsledku švýcarské justice. Rozhodující datum se přitom nebezpečně blíží. „Osobně věřím, že zvítězí vyšší spravedlnost a dopadne to pro mě dobře,“ říká Koláček. V rozhovoru pro newstream.cz podnikatel, který je znám svými neortodoxními projevy životního stylu i víry, promluvil o tom, jak aktuálně žije a co od soudů čeká.
Bývalý uhlobaron Antonio Koláček před klíčovým soudem: Věřím v karmu. Zvítězím
Leaders
Stát už firmu plně neovládal
Stát v druhé polovině devadesátých let postupně ztrácel ve firmě vliv v důsledku kupónové privatizace a následných prodejů akcií ze strany obcí a měst. V určité fázi už neměl nad MUS plnou kontrolu.
Neprodával tedy majoritu ve stabilním podniku v ideální kondici, ale podíl ve firmě, jejíž budoucnost byla zatížena řadou provozních, sociálních i regulatorních nejistot.
A elementární ekonomická matematika říká, že minoritní podíl má na trhu zpravidla výrazně nižší hodnotu než podíl kontrolní. Klíčovou otázkou tedy není pouze to, zda mohl stát získat víc, ale také to, jaká rizika ze sebe prodejem tohoto podílu sňal.
Švýcarský rozsudek změnil veřejný pohled
Proč tedy ve veřejném prostoru dominuje tak kritická interpretace? Může za ni pozdější odsuzující rozsudek ve Švýcarsku, který dramaticky otočil kormidlo českého veřejného mínění. Přišel totiž v přímém protikladu k dosavadním závěrům domácích institucí.
Tuzemské orgány činné v trestním řízení, BIS i FAÚ kauzu opakovaně prověřovaly, ale nikdy neshledaly důvod k zahájení stíhání. Všechny složky se shodly, že transakce proběhla v pořádku a českému státu nevznikla majetková škoda.
Jak upozorňuje i zmíněný Grégr, zahraniční právní interpretace trpí absolutní slepotou vůči specifickému transformačnímu kontextu. Švýcarští soudci hodnotili situaci optikou rozvinutého západního kapitalismu 21. století, nikoli optikou postkomunistické země hledající cestu z ekonomické agonie.
Novým šéfem dozorčí rady ČEZ se stal poslanec za SPD Radim Fiala. Vybrali si ho ostatní členové rady. Na zestátnění největší polostátní firmy tak bude dohlížet člověk, který považuje Ukrajinu za nacistický stát, o energetice neví nic a ve Sněmovně sprostě nadává.
Dalibor Martínek: Fiala povede dozorčí radu ČEZ. Vláda hledá své dno
Názory
Ekonomická bilance není katastrofou
Perspektiva tří desítek let umožňuje hodnotit věci poctivě. Není nutné volit mezi uznáním ekonomických přínosů a otázkami nad kvalitou privatizačního procesu. Zároveň je však ekonomicky neobhajitelné přebírat mediální zkratku a ignorovat fakt, že sociální a provozní výsledek operace nebyl katastrofou, ale úspěchem.
Proto lze Mosteckou uhelnou řadit mezi nejpovedenější privatizace českých devadesátých let. Šlo o éru hledání nových ekonomických cest, kdy stát vsadil na realismus a prioritu stability, a tento přístup v klíčovém testu jednoznačně obstál.
I když pozdější právní diskuse přinesly otazníky, reálnou hospodářskou bilanci a zachování soudržnosti regionu to nemění.
Poučení pro dnešní energetiku
Dnes, v roce 2026, kdy stát aktivně a koncepčně formuje novou tvář domácí energetiky, tak může na tehdejší důraz na stabilitu úspěšně navázat.
Ukazuje se totiž, že silná role státu a ochrana strategických zájmů země vyžadují v každé době především odvahu k pragmatickým řešením.
