Jan Palaščák: Fialova vláda Státní energetickou koncepci odbyla. Tak snad nepřijde blackout
Na uplynulém zasedání Vlády se ministr průmyslu Lukáš Vlček (STAN) pokusil předložit aktualizaci Státní energetické koncepce (SEK), jejíž současné znění z roku 2015 již dávno neodpovídá realitě rychle se měnící energetiky.
Koncepce tak mimo jiného nepočítá se stoupající důležitostí akumulace či agregace flexibility, přičemž obojí ale již bylo legislativně ukotveno prostřednictvím letošní novely energetického zákona známé jako Lex OZE III. To proto, že se k tomu Česko zavázalo v Bruselu, ale investoři v Česku museli čekat na klopotné „překlopení“ do české legislativy a tyto prvky české energetice chyběly a chybí. Přechod na nízkouhlíkovou energetiku pak v Česku beztak řídí Národní akční plán adaptace na změnu klimatu.
Znamená to tedy, že SEK nepotřebujeme, že je zbytečné dokument vůbec aktualizovat? Ne tak docela, energetika je natolik regulované prostředí, že jeden centrální popis vize na dlouho let dopředu je užitečný. Chceme energie hlavně levné, nebo dekarbonizovat, seč nám síly stačí? Má naše energetika stát a padat s několika velkými zdroji, nebo být co nejvíce decentrální? Jak důležitá je pro nás energetická bezpečnost, ať už ve smyslu soběstačnosti ve výrobě nebo robustnosti přenosové sítě?
Sousední státy investují miliardy do rozvoje větrné energie a zajišťují si tak nejen levnější energii, ale i nové příjmy pro obce a obyvatele v regionech s větrnými elektrárnami, Česká republika však v této oblasti stále zaostává. Větrná energetika přitom nepředstavuje jen nástroj ekologické transformace – má také silný ekonomický potenciál. A ten v Česku zůstává z velké části nevyužitý.
Větrná energie: Promarněná ekonomická příležitost pro celé Česko?
Zprávy z firem
Všechno naráz a v maximální možné míře mít nelze, je třeba dělat kompromisy. A ideálně ne „česky,“ tedy nahodile na základě toho, co se komu zrovna hodí. Energetická koncepce je v principu „funkcí“ tří parametrů. Těmi jsou bezpečnost, cena a uhlíková náročnost (budoucí bezpečnost). Na tomto pořadí priorit v Česku panuje patrně v zásadě široká shoda napříč společností a politickým spektrem, takže problém bude asi jen v naznačeném „předbíhání ve frontě“, kde i každý cíl lze plnit více či méně ve prospěch různých podnikatelských skupin.
Potřebujeme tedy jasnou prioritizaci výše zmíněných cílů, a to takovou, na které najdeme shodu nad rámec jednoho volebního období. Je škoda, že současná Vláda aktualizaci SEK nakonec neprojednala a prý se k tomu do konce mandátu ani nechystá. Nezbývá než doufat, že se k tomu odhodlá nějaká příští, třeba za dalších deset let nebo alespoň do konce tohoto století. Mezitím snad nezažijeme další blackouty.
