Ekonomický diář Pavla Párala: Průmysl bez emisí? Stále spíš verneovka než blížící se realita
Evropa chce dekarbonizovat těžký průmysl, ale u oceli a cementu se ukazuje, jak složitý a drahý tento proces bude. První projekty vznikají, k masovému nasazení mají však stále daleko.
V půlce července znárodnila britská vláda poslední závod British Steel, který stále vyrábí klasickým postupem ve vysokých pecích primární ocel z rudy a koksu, bez níž se lze jen těžko obejít. Na rozdíl od sekundární oceli vyráběné ze šrotu taveného v elektrických pecích je ta primární výrazně kvalitnější a pevnější. Neobejdete se bez ní při výrobě kolejí, zbraní, potřeba je ale například také na sloupy větrných elektráren.
Británie, stejně jako jiné hutnické země, se bez této strategické suroviny neobejde, a tak jsou tamní vlády ochotny držet vysoké pece v provozu i za cenu dotací. Při dekarbonizaci průmyslu to v řadě odvětví není vůbec jednoduché. Evropští bojovníci za Green Deal sice stále argumentují, že dekarbonizace klíčových průmyslových oborů vázne na tom, že firmy neinvestovaly včas a v cestě stojí různé fosilní lobby. Ve skutečnosti je dostupnost bezemisní výroby primární oceli něco jako vize z verneovky.
Po desetiletích amerického zaostávání za Čínou a Ruskem v jaderné energetice mohl mít prezident Donald Trump v den 250. výročí USA důvod ke spokojenosti. Americké startupy splnily, ba překročily jeho plán a ke 4. červenci mohly prezentovat čtyři případy prototypů mikroreaktorů, které dosáhly udržitelné štěpné reakce. Gratuloval i šéf ruského jádra, který však neopomněl připomenout ruské úspěchy.
Trumpovi „jaderní hoši“ urychlili vývoj mikroreaktorů. Gratuloval i šéf Rosatomu
Názory
Plně bezemisní velkovýroba primární oceli ze železné rudy zatím funguje nanejvýš v laboratořích. A nízkouhlíková výroba, která stále produkuje CO₂, byť v podstatně menším množství, se teprve blíží komerčnímu provozu. Ještě není běžná, první komerční provozy teprve nabíhají.
V prosinci 2025 spustila společnost Baosteel Zhanjiang, součást Baowu Group, v provincii Guangdong první velkou linku s téměř nulovými emisemi uhlíku a kapacitou přibližně 1,8 milionu tun ročně. Technologie nahrazuje tradiční koks vodíkem, emise oproti klasické vysoké peci však klesají o padesát až osmdesát procent. To není málo, ale k čisté nule je pořád daleko. Navíc ekonomika provozu je stále záhadou. Je potřeba obrovské množství zeleného vodíku, jehož ceny jsou stále astronomické, a levné bezemisní elektřiny.
Švédsko sází na vodík a zelenou elektřinu
V Evropě v této nízkoemisní oceli vede Švédsko. Projekt Hybrit, za nímž stojí společnosti SSAB, LKAB a Vattenfall, zatím jen v pilotním měřítku vyrobil tisíce tun „fossil-free“ oceli za pomoci zeleného vodíku a obnovitelné elektřiny.
Největší evropský greenfieldový projekt staví společnost Stegra, dříve známá jako H2 Green Steel, v severošvédském Bodenu. Jde o integrovaný komplex se 700MW elektrolyzérem na výrobu zeleného vodíku, továrnou na DRI a elektrickou ocelárnou. Cílová kapacita je 2,5 milionu tun zelené oceli ročně, později až pět milionů tun. Stavba pokračuje, přestože stále čelí finančním problémům. Pokud vše dobře dopadne, první produkce se očekává koncem letošního roku nebo v průběhu roku 2027.
Přesun výroby Zetoru do Indie podle ekonoma Lukáše Kovandy ukazuje, že evropská klimatická politika může mít i opačný efekt. Evropská unie přijde o pracovní místa a průmyslové know-how, zatímco celková uhlíková náročnost výroby a dopravy se může zvýšit.
Lukáš Kovanda: Zetor v Brně končí. Může za to politika EU
Názory
Přechod na tuto zelenou ocel brzdí vysoké náklady na zelený vodík a potřeba obrovských množství levné obnovitelné elektřiny. Teprve v příštích letech by měly první velké provozy ukázat, zda se tato technologie stane novým standardem pro světové ocelářství nebo zůstane slepou cestou.
Ještě horší je to třeba s výrobou cementu. Klasický portlandský cement vzniká vypalováním vápence na slínek při teplotách kolem 1450 stupňů. Emise CO₂ pocházejí zhruba ze šedesáti procent ze samotné chemické reakce, při níž vzniká slínek. Jen zbytek připadá na ohřev během výroby. Celkově vzniká kolem tuny CO₂ na tunu cementu. Cementářský průmysl přitom produkuje globálně šest až osm procent antropogenních emisí CO₂.
V Česku, ale i jinde se emise snižují pomocí směsných cementů s příměsí popílku, strusky nebo vápence, využíváním alternativních paliv a zvyšováním energetické účinnosti, ale plně bezemisní výroba to není a v dohledné době nebude.
Potenciál vodíku jako bezuhlíkového paliva vyvolává nekonečné nadšení. Od pouští v Austrálii a v Namibii až po větrem ošlehané úžiny Patagonie, firmy a vlády po celém světě plánují postavit skoro 1600 závodů na jeho produkci. 
Zelený vodík. Opěvované palivo nikdo nechce
Zprávy z firem
Bez zachytávání uhlíku to nepůjde
Jediným možným východiskem je zachytávání CO₂ při výrobě a jeho následné skladování pod zemí pomocí technologie CCS, tedy Carbon Capture and Storage. Jde o mimořádně nákladné technologie, které zatím existují převážně jen v podobě pilotních projektů.
Podobných průmyslových technologií, u nichž se bez emisí CO₂ zkrátka nelze obejít, je celá řada a budou tu s námi navzdory pokusům o dekarbonizaci ještě dlouhá léta, jakkoli se to zeleným aktivistům nelíbí.
