Michal Nosek: Vláda tlačí Pavla ke zdi. Ústava se jí může vrátit jako bumerang

Spor o cestu prezidenta Petra Pavla na summit NATO není pohá protokolární tahanice o složení delegace. Je to test, zda se český stát ještě umí navenek chovat jako čitelný spojenec a doma jako funkční ústavní systém. Pokud vláda z prezidenta dělá druhořadou postavu zahraniční politiky, může brzy zjistit, že hlava státu má v Ústavě víc nástrojů, než se Strakově akademii hodí.

Prezident republiky má jet na summit NATO. Ne jako host na okraji vládní výpravy. Ne jako doplněk premiérovy delegace. Ale jako hlava státu, která má podle Ústavy svou roli při zastupování České republiky navenek. Vláda Andreje Babiše a ministr zahraničí Petr Macinka se přesto rozhodli proměnit spor o zahraniční politiku v demonstraci moci nad Hradem.

Nejdřív prezident v delegaci být neměl. Pak ho vláda po zásahu Ústavního soudu akreditovala, ale současně oznámila, že českou misi povede premiér. Mezitím se řeší počet lidí v doprovodu, protokol, kompetence a výklad zvyklostí. Navenek to může vypadat jako technická debata. Ve skutečnosti jde o mnohem víc: o to, zda se pravidla státu budou vykládat jako společný rámec, nebo jako nástroj k ponížení politického soupeře.

Česko tím vysílá do světa nepříjemný obraz. Ne obraz země, která ví, co chce říct na summitu NATO. Ale země, jejíž nejvyšší ústavní činitelé se před důležitým aliančním jednáním přou o to, kdo smí stát v čele delegace.

Prezident může přetat hrát podle dobré vůle

Petr Pavel zatím volí zdrženlivost. Mluví o práci, reprezentaci státu a snaze zachovat důstojnost. Jenže i zdrženlivost je politický kapitál. A pokud vláda začne počítat s tím, že Hrad bude donekonečna ustupovat kvůli klidu státu, může se přepočítat.

Prezident nemusí dělat nic teatrálního. Nemusí překračovat Ústavu. Stačilo by, aby ji začal používat důsledně, bez politické tolerance, kterou vláda zatím bere jako samozřejmost.

Každý kontroverzní zákon? Vrátit Sněmovně. Každé sporné jmenování? Prověřit do posledního detailu. Každou zásadní zahraničněpolitickou pozici vlády? Vyžádat písemně. Každé jednání kabinetu o bezpečnosti, diplomacii nebo armádě? Přijít, ptát se, chtít podklady a trvat na odpovědích. Každý pokus obejít Hrad? Popsat veřejně a nechat vládu nést politické náklady.

Tady je třeba být přesný. Kdyby prezident pouze přestal podepisovat schválené zákony, nebyla by to účinná blokace. Ústavní soud už dříve jasně řekl, že samotný chybějící podpis prezidenta nebrání vyhlášení zákona. Skutečná brzda se jmenuje veto. Prezident může zákon vrátit Poslanecké sněmovně a přinutit vládní většinu, aby ho znovu prosadila. Jednou je to nepříjemnost. Pětkrát politický problém. Dvacetkrát ústavní válka. A právě tam může vláda svou dnešní arogancí dovést celý stát.

Válka institucí by víc bolela vládu než Hrad

Kabinet si zřejmě myslí, že prezidenta zatlačí do defenzivy. Jenže prezident není úředník ministerstva zahraničí. Není člen delegace z vládní velkorysosti. Je to přímo volená hlava státu s vlastní ústavní vahou, veřejným mandátem a pravomocemi, které sice nejsou neomezené, ale rozhodně nejsou jen symbolické.

Vláda Pavlovi omezila roli na summitu NATO. Bezprecedentní chování, reaguje prezident

Politika

Prezident Petr Pavel dál kritizuje vládu kvůli summitu NATO v Ankaře. Kabinet mu podle jeho slov nedal mandát, zredukoval jeho doprovod a jmenovitě určil, kdo s ním může odjet. Pavel to označil za bezprecedentní chování.

nst

Přečíst článek

Kdyby prezident Pavel přešel z role zdrženlivého garanta do role neústupného ústavního kontrolora, vláda by rychle zjistila, že stát se nedá řídit jen většinou ve Sněmovně a tiskovou konferencí po jednání kabinetu. Každé veto by znamenalo další hlasování. Každý spor další mediální kolo. Každá zahraniční cesta další otázku spojenců, kdo vlastně za Česko mluví.

A to je na celé věci nejhorší. Ne osobní napětí mezi Babišem a Pavlem. Ne Macinkova snaha udělat z konfliktu s Hradem politické téma pro vlastní voliče. Nejhorší je, že se kvůli domácímu mocenskému zápasu oslabuje elementární důvěryhodnost státu.

Spojenci nečekají český kompetenční spor

NATO opravdu není prostor, kam se má vyvážet domácí institucionální konflikt. Alianční partneři nebudou do detailu studovat českou ústavní architekturu. Uvidí především zemi, která se neumí včas dohodnout, kdo ji zastupuje. Zemi, kde musel Ústavní soud před summitem řešit účast hlavy státu. Zemi, která místo jasné bezpečnostní pozice nabízí kompetenční spor v přímém přenosu. To je dar pro každého, kdo chce Česko vykreslit jako nestabilního a špatně čitelného spojence.

Stát přitom nestojí jen na paragrafech. Stojí také na zvyklostech, zdrženlivosti a schopnosti nejvyšších ústavních činitelů nepoužít každou pravomoc jako zbraň. Jakmile se tato nepsaná dohoda rozpadne, začne se všechno měřit silou. A v takovém prostředí už nikdo nevládne pohodlně. Ani premiér.

Pavel nemusí křičet. Stačí, když přestane ustupovat

Nejtvrdší odpověď prezidenta by paradoxně nemusela být hlučná. Nemusel by vyhlašovat válku vládě ani dramatizovat každý spor. Stačilo by, kdyby oznámil, že od této chvíle bude všechny své pravomoci vykonávat důsledně, bez předběžných ústupků a bez snahy zahlazovat konflikty, které vyrábí kabinet.

Česko nepotřebuje, aby se prezident a premiér měli rádi, ale potřebuje, aby se respektovali. Pokud to vláda neumí, může brzy zjistit, že prezident zatlačený ke zdi není slabší prezident. Je to prezident, který má pořád dost nástrojů, aby vládě zkomplikoval každý další krok.