Český průmysl potřebuje ruský plyn, říká sklář František Novosad
České sklo má na kahánku. Skláře drtí zejména drahé energie, na projektu Green Deal nenechají nit suchou. Do toho přišel vládní balíček, který mimo jiné zvyšuje daňové odvody za využívání plynu pro tavení skla. Skláři se bouří, žádají po vládě nějaká opatření. Nicméně, síla českých sklářů už není co bývala. „Dobré rady“ vlády, aby šetřili na energiích, skláře rozpalují do běla. „Buď jedu na sto procent, a sklo roztavím, nebo jedu na nulu,“ říká František Novosad, jeden z posledních matadorů českého sklářského byznysu, kdysi světově proslulého. Novosad vlastní sklárnu v Harrachově, historicky nejstarší provoz v Česku založený v roce 1712. Aby ekonomicky přežil, založil před dvaceti lety jeden z prvních minipivovarů v Česku.
Jaký problém nyní nejvíc tíží skláře v Česku?
Skláři jsou v nesnázích řadu let. Byli jsme zvyklí, že si stát skláře vážil. Vždy jsme vyváželi, byli jsme nositeli devizových prostředků. Situace se ale mění, a bohužel k horšímu. Nechci jít daleko do historie, ale prvním hřebíčkem do rakve sklářství byla privatizace Sklo exportu Liberec. České sklářství bylo vždy na úrovni. Uměli jsme vyrábět, ale neuměli jsme prodávat. A vlivem nepodařené privatizace se nám zhroutila celá obchodní síť. Čeští skláři měli zastoupení na všech kontinentech. Pracovaly v tom stovky lidí, měly v oboru vzdělání. Fungovalo to. Dosud jsem nepochopil, jak někdo může zlikvidovat fungující, vydělávající věc. Ale stalo se.
O jakých letech mluvíte, o devadesátých?
Končilo to někdy v polovině prvního desetiletí nového století. V současnosti nás hodně zastihla takzvaná covidová krize. Zavřeli nám obchody, v našem případě i pivovar. Přišli jsme v těchto letech o miliony korun. Upřímně řečeno, byla to pro všechny nová situace, dělala se různá opatření. Měli jsme kompenzace, které nám pomáhaly. Nějak jsme to dali, a už je to historie, zapomeňme na ni.
Sklárna v Květné, která je součástí obce Strání na Uherskohradišťsku, slavnostně spustila ruční výrobu skla pod novým majitelem. Bývalý vlastník ji kvůli vysokým cenám energií plánoval zastavit a propustit většinu zaměstnanců. Díky změně majetkové struktury se tak nestalo. Do práce dnes nastoupilo 56 z 82 lidí, kteří koncem loňského roku dostali výpovědi, řekl generální ředitel sklárny Marek Mikláš.
Tradice zatím drží. Sklárna v Květné spustila ruční výrobu skla pod novým majitelem
Zprávy z firem
Jaká je aktuální situace ve vašem oboru?
Vyhrabali jsme se s covidových let a přišla energetická krize. Naše výroba je velmi energeticky náročná. Náklady jsou násobky. Roky jsem energie nakupoval, celou dobu, asi dvacet let, vždycky o prázdninách. To byla taková moje metodika, a fungovala. Sledovali jsme ceny, a když se nám líbily, tak jsme je koupili. Až v roce 2021 přišlo zdražení. Přišli spekulanti s energiemi. Bylo to ještě před válkou na Ukrajině, a řeči o zdražení energií kvůli válce jsou lež. Už v polovině roku 2021 jsem nedokázal koupit energie za rozumnou cenu.
V roce 2019 jsem platil za MW hodinu 19 euro. Předtím byly roky, kdy jsem kupoval i za 11 euro. V roce 2022 byly nejlepší nabídky 80 euro. Čekal jsem přes to své léto a doufal, že si toho někdo všimne a řekne, že je to nesmysl, že někdo zasáhne. Protože takto skokové zvýšení cen je přece nesmysl, smrtící pro řadu odvětví. Ale nic se nestalo. Naštěstí mi nakonec dala Pražská plynárenská nabídku za 26 euro. Mezitím jsme kupovali na spotu, v některých měsících i za 300 euro. Vycucalo nás to. Naši relativně malou firmu o 22 milionů korun. Pro představu: obrat máme kolem 80 milionů. V roce 2022 jsem zaplatil za energie šestinásobek oproti roku 2021.
Nebylo to vaše špatné podnikatelské rozhodnutí, neměl jste mít fixovanou cenu energií?
Vždy jsem měl fix. Ale na rok 2022 mi nikdo, ještě daleko před válkou, nedával lepší cenu než 80 euro, čtyřnásobek předchozího roku.
Jak se toto zvýšení nákladů projevilo ve fungování vaší firmy?
Některé sklárny to neustály a zavřely. My jsme měli rezervy. Chtěli jsme postavit nové sklářské pece. To stojí deset a více milionů korun. Peníze předurčené na modernizaci tavících agregátů, které se opotřebovávají a čas od času je potřeba postavit nové, jsme nuceně dali v roce 2022 spekulantům s energiemi. Nepropouštěl jsem, ale v jednu chvíli jsem byl vážně nazlobený a zvažoval jsem, že to zavřu. Nicméně máme výhodu, a je to podobné i u jiných skláren, že jsem v roce 2002 otevřel minipivovar. Když jsem viděl, že přišla do Skloexportu Regina Rázlová a „Charouzovci“, tušil jsem, že to nedopadne dobře. Ze strachu jsem postavil pivovar, protože jsem se bál, že Skloexport rozkradou. Což se nakonec stalo. Vlastně jsem byl průkopník minipivovarů v Česku, byli jsme myslím osmí v zemi. A nakonec se to ukázalo být skvělým záměrem, je to naše druhá noha.
Takže, když to řeknu v takové novinářské zkratce, je to tak, že skláře zachraňuje pivo?
Vlastně ano. Pivo nám za těch dvacet let v mnoha momentech pomohlo. Ale tenkrát jsem pivovar postavil z výnosů skla. Takže si pomáháme navzájem. Ale faktem je, že za posledních třicet let zbylo jen asi dvacet procent sklářského průmyslu v Česku. Většinou zanikly ruční výroby. Dostalo se to do fáze, že ruční výrobu skla vlastní lidé, kteří mají ještě jiný byznys.
Vysoká inflace drtí japonskou gastronomii. Sushi podniky tam krachují rychleji než za covidu.
Čechům zavírají pivnice, Japoncům zase milované sushi bary. Efekt zdražování je nemilosrdný
Money
Jaká je v současnosti pozice českého skla, které má světový věhlas a za kterým sem jezdily mraky turistů?
V tuzemsku už moc neprodáváme, cizinci to přestali kupovat. I v Praze, tam jsme možná na pěti procentech oproti situaci před dvaceti lety. Měli jsme v Praze dvě prodejny, jednu po druhé jsme museli zavřít. Tržby šly dolů, nájmy nahoru. Vyvážíme 90 procent do zahraničí, většinu do USA. Ale od roku 2022 se stáváme nekonkurenceschopní. Na zahraničních trzích se potkáváme s výrobci z Maďarska, ze Slovenska, z Polska. A vláda na nás svým daňovým balíčkem přenesla další zátěž, poplatky za obnovitelné zdroje, emisní poplatky. Cena plynu na burze je nyní dobrá, třicet euro za MW hodinu. Ale když k tomu připočítáte další položky, a jsou asi čtyři, které na nás přenesl stát, tak je pro nás cena 60 euro.
Co žádáte po vládě, co by podle vás měla pro vás udělat?
Jezdím sem na ministerstvo průmyslu i na ministerstvo financí od roku 2022 často. Nic jsem však nevyřídil. Vadí mi na vládě, že nemá, s prominutím, „koule“ říct, že něco nebude. Nikdo to na žádném jednání neřekl. Slibovali, slibovali a slibovali, a výsledek byl nula. Vadí nám vysoká cena plynu. A třeba to, že daňovým balíčkem zlikvidovali nižší sazbu na mineralogické tavení. Ale ani to vlastně také není podstatné. Jsou tam emisní povolenky a další položky, prostě je toho hodně, co na nás stát přehodil. A nám to zdvojnásobuje cenu.
Máte vymyšlené nějaké konkrétní řešení, například nižší daň z využívání plynu na tavení skla, nebo nějaké jiné opatření?
Neslibuji si vůbec nic. Musí přijít nová vláda.
A co by měla udělat ta jiná vláda?
Ono se to v Česku moc neříká. Ale my jsme jako jediní z celé evropské sedmadvacítky neměli koupený plyn z Ruska napřímo. Všichni dělají balíčky proti Rusku, ale všichni mají smlouvy na ruský plyn. Nám třeba na americkém trhu konkuruje Maďarsko. V současnosti platím 60 euro za megawatthodinu plynu. Maďarsko v roce 2021, znám to od tamních sklářů, má koupený plyn na patnáct let dopředu, do roku 2036, za šest euro. Mohou plánovat dopředu, my tady nevíme, čí jsme.
Takže chcete zpátky ruský plyn?
Vždyť tady ani jiný nemáme.
Spotřeba plynu v Česku loni klesla na nejnižší hodnotu od roku 1992. Češi za celý rok spotřebovali celkem 6,76 miliardy metrů krychlových plynu, což bylo meziročně o 10,4 procenta méně. Spotřebu omezily všechny skupiny odběratelů, nejvýrazněji domácnosti. Drtivá většina plynu přitekla do Česka přes Německo, asi osm procent pak tvořil plyn zřejmě z Ruska. Vyplývá to ze statistik Energetického regulačního úřadu (ERÚ). 
Domácnosti šetří, spotřeba plynu byla loni nejnižší od roku 1992
Money
Ministr průmyslu přeci domluvil dodávky zkapalněného plynu, například z Nizozemska…
Ale ten je Ruský. Zcestoval jsem čtvrtinu světa, mám spoustu přátel mezi byznysmeny po celém světě. Vím, co se děje. Proč my nemáme kontrakt na ruský plyn jako všechny ostatní země EU? Proč obchodujeme naši elektřinu za ceny lipské burzy? To není rozhodnutí Bruselu, to je rozhodnutí české vlády. Tady se obchoduje elektřina přes několik kamarádů. Chci kupovat od výrobce, v Česku je to ČEZ, majoritně vlastněný státem. Chci, aby mi elektřinu prodával ČEZ. A existuje „terminus technicus“ přiměřený zisk. Víme, za kolik se elektřina vyrábí. A ČEZ by si na to měl dál přiměřený zisk, dejme tomu dvacet procent. My, kdo v Česku vyrábíme, kdo tvoříme hrubý domácí produkt, se pohybujeme v jednotkách procent ziskovosti. A to mluvím o hrubém zisku.
Říkáte, že sklářský byznys v Česku je na pětině historické kondice. Co s ním bude dál?
Bude upadat dál. Vznikly výroby v Indii, v Číně, ve Vietnamu. V Egyptě, kde je cena plynu úplně směšná. Já žiju proto, že mám pivovar. A otevřel jsem se turistům. Mám nyní podstatný zdroj příjmů z turistů. A nestojí mě to téměř nic, žádné náklady. Tato rozhodnutí jsem nedělal proto, že bych byl tak moudrý. Dělal jsem je ze strachu. A když skláři nemají něco takového, tak jsou na lopatkách.
A není to vlastně přirozený proces, že se některý byznys v jistém čase rozvine, ale potom ho doba předběhne, a on prostě zanikne?
Možná z části ano. Ale, co se týká Evropy, je neštěstím šílenství kolem Green Dealu. Výmysl nezkušených, neznalých, nepracujících lidí. Neumím je jinak nazvat než jako fanatiky. On by nebyl energetický důvod, aby náš obor zaniknul. Energie - plynu - je dost. A společnost od roku 2022 začala s energiemi šetřit. Ale u skláren to dost dobře nejde. Když tavíte sklo při teplotě 1450 stupňů Celsia, tak tam ten plyn buď naženete, nebo ho tam nenaženete. Ministr průmyslu Síkela mi při jednáních radil, ať ušetřím dvacet procent na energiích. Ale on je bankéř, v žádné továrně v životě nebyl.
Ono to totiž nejde. Buď jedu na sto procent, a sklo roztavím, nebo jedu na nulu. Nejde omezit výrobu. Mám v provozu osmipánvovou pec, tam jsou čtyři tuny skloviny denně. Nemohu jet na půl výkonu. Buď to jede, nebo to stojí. Kdybych měl strojírnu, mohu nějakou linku odstavit. Ale u nás to nejde.
