Lízal: Míříme k tomu, že bude elektřina levná v poledne a drahá večer
Proč máme v Česku dražší energii než jinde v EU a proč se náš cenový náskok může ještě zhoršovat? Mohou lidé ušetřit peníze tím, že budou šetřit elektřinou? „Jediné, co by mohlo snížit jednotkové ceny energie, je to, když se jí bude spotřebovávat opravdu hodně,“ líčí paradoxní souvislost v rozhovoru pro Newstream ekonom a bývalý člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal.
Evropská komise před pár dny zveřejnila Akční plán pro elektrifikaci, jehož cílem je podle vlastního prohlášení EK proměnit Evropu „v první elektřinou poháněný kontinent na světě“. Co bude to hlavní, co se přímo dotkne spotřebitelů?
Jedním z bodů je povinné zavedení takzvaných chytrých elektroměrů. Dosavadní diskuse o této technologii je spojována s nadějemi, že lidé ušetří. Tak to ale nebude. Elektroměr bude v pravidelných krátkých intervalech měřit váš odběr, a podle stavu energetické sítě účtovat cenu. V době, kdy bude vyrobené energie málo, bude spotřebitel platit vyšší cenu. Takže budoucnost bude pro nás pro všechny v podstatě vypadat tak, že silová energie bude levná v poledne a drahá večer.
Cílem EK je, aby vznikl systém řízený nabídkou elektřiny, nikoliv poptávkou po ní jako doposud. Tedy aby cenové signály nutily spotřebitele změnit své chování. Aby bylo možné vám naúčtovat násobnou cenu, když si začnete topit večer, v odběrové špičce. A naopak vám dát energii třeba i zdarma, když si budete topit nebo si pustíte klimatizaci v poledne.
Doposud bylo jedno, zda perete v sobotu či v pondělí, všichni jsme platili jednotkovou cenu. Když pominu takzvaný vysoký tarif či nízký tarif, kterému se dříve říkalo noční proud. A který v pozměněné podobě v určité míře existuje dodnes. Jen ten levný proud není v noci, ale v poledne, a proto se to už nejmenuje noční proud...
Americký prezident Donald Trump si nemohl vybrat méně vhodný moment. Ohlášená dohoda se Saúdskou Arábií o rozvoji jaderné energetiky vyvolává v době pokračující války na Blízkém východě oprávněné obavy. Korunní princ Muhammad bin Salmán v minulosti nevyloučil snahu získat jadernou zbraň. Hrozí další sváry v regionu, který pořád silně ovlivňuje světový trh s ropou a plynem.
Elektrárny nebo bomby? Trumpova dohoda se Saúdy přináší nové hrozby nejen pro Blízký východ
Názory
Takže to dopadne i na ty, kdo topí tepelnými čerpadly, což je dnes považováno až za ideální způsob vytápění? A co majitelé fotovoltaiky?
Zcela jistě. I majitelům tepelných čerpadel se bude odběr měřit v jednotlivých fázích dne. Pokud máte domácí fotovoltaiku a chcete prodávat přebytky, tak už chytré měření zpravidla máte. Majitelé fotovoltaik si ale mnohdy mylně mysleli, že budou přebytky prodávat za průměrnou cenu – včetně distribučních poplatků. Ve skutečnosti to ale funguje tak, že prodáváte silovou energii podle smlouv, které se hodně liší. Někdy nedosáhnete ani na cenu, která platí v daný okamžik, protože platíte i marži obchodníkovi.
Teď jste hovořil o ceně silové elektřiny. Co distribuční poplatky?
Ty půjdou nahoru také. Kvůli narůstajícímu rozsahu sítě, nákladům na její řízení i přepravním vzdálenostem. Když se mluví o ceně energie, zapomíná se, že to není cena oné komodity, ale cena služby spočívající v tom, že dostanu elektřinu až domů či do továrny. A tato služba je u nás už dražší než ona silová složka, zatímco v EU je to obráceně. V Česku činí platba za distribuci více než polovinu konečné ceny pro spotřebitele, v EU se pohybuje kolem 25 až 29 procent.
Proč je u nás podíl té distribuční složky o tolik vyšší než v EU?
Asi neumíme správně regulovat síťová odvětví. Proto u nás ostatně máme také dražší vodu než v Berlíně nebo ve Vídni. Máme prostě dražší distribuci.
Jak vlastně funguje regulace síťových odvětví?
Regulační úřad posuzuje, co je nutný výdaj, který lze rozpočítat na koncové spotřebitele, a co nutný výdaj naopak není. Obecně platí, že si distribuční společnosti zajišťují pravidelné příjmy tím, že více investují. Určitou brzdou pro ně doposud bylo, že ta distribuční síť zatím tolik inovací nepotřebovala. Ale v okamžiku, kdy přecházíte na nový systém, respektive kdy potřebujete zkombinovat dva systémy, tedy obnovitelné zdroje a fosilní a vodní zdroje, které nutně musí sloužit jako záloha, když dostatečně nesvítí či nefouká, musíte do toho propojení investovat. Takže se najednou otevře obrovská příležitost nainvestovat, co to jen jde, a tím zvýšit výnosovou bázi. V monopolních odvětvích totiž není pochyb o tom, zda to zaplatí spotřebitelé, nýbrž se jen rozhoduje, jak se to mezi spotřebitele rozpočítá.
Z architektonického studia Perspektiv vyrostla skupina Framework, která chce klientům dodat celý projekt od návrhu po interiér. Jan Antal mluví o růstu k půlmiliardovým tržbám, expanzi do zahraničí i o tom, proč krásný dům sám o sobě nestačí.
Ján Antal: Nechceme jen kreslit domy. Čeští architekti staví skupinu za půl miliardy
Reality
Ten rozdíl mezi výší distribučních poplatků u nás a v EU už existuje dlouho? A řeší se nějak?
Existuje už dlouho a myslím, že se to nijak moc neřešilo.
Jak je to možné?
Dokud byly energie levné, tak to nikoho moc netrápilo. Ale v momentě, kdy začínají energie a služby s nimi spojené zdražovat, tak se to zdražení propisuje všude. A nastupuje i paradoxní efekt, který známe z vodárenství. Zjednoduším pro názornost: čistou vodu mám zdarma z pramene, platím jen vodovodní rozvody.
Když si vezmu, co mě stojí investice do trubek a obsluha vodárenské sítě, a vydělím to počtem metrů krychlových, které každoročně spotřebují odběratelé, vyjde mi cena za kubík vody. Ale co se stane, když odběratelé začnou šetřit? Spotřebují méně, ale za kubík zaplatí více, protože ty náklady na vodovody musím rozpočítat na méně kubíků. Spotřebitelé se pak vyděsí, jak je voda drahá, a začnou ještě více šetřit a já ty náklady zase musím vydělit nižším číslem, takže ta koncová cena pro spotřebitele ještě více vzroste.
Co tedy s tím?
Spotřebitelé jsou v jakési schizofrenní situaci. Jediné, co by mohlo snížit jednotkové ceny energie je, když se jí bude spotřebovávat opravdu hodně. Jenže proti tomu jde to, že energií chceme šetřit a dotujeme úspory s heslem, že nejlevnější energie je ta, kterou nespotřebujeme. Takže máme na výběr dvě protichůdné cesty: buď budeme energie spotřebovávat víc, takže jednotková cena bude nižší. Nebo jí budeme spotřebovávat méně. Pak ale cena musí růst, protože se rostoucí investiční náklady musejí rozpočítávat na menší počet spotřebovaných jednotek. Tenhle rozpor podkopává důvěru, protože nelze slibovat zvýšení i snížení zároveň.
Nekončící hormuzská krize je pro Evropu dalším silným varováním. Válka na Blízkém východě zatím způsobila větší problémy jiným oblastem světa, ale hrozba, že se Evropanům příští zima prodraží, stoupá. Děsivý je i (snad) dočasný návrat k ruskému plynu. Lekce od Vladimira Putina i Donalda Trumpa ukazují, že Evropa musí dovoz plynu co nejrychleji omezovat.
Lekce od Putina i Trumpa: Evropa musí urychleně omezovat dovoz plynu
Názory
Kdy tenhle problém, že energetické firmy mohly libovolně vysoké náklady uvalit na spotřebitele, vznikl? A proč? Má to spojitost s tím, že se síťové firmy obecně prodaly zahraničním majitelům, což je opakovaně podrobováno kritice?
Se způsobem privatizace ten problém může i nemusí souviset. Podle mne je to ale dané tím, do jaké míry byl náš Energetický regulační úřad schopen zabránit oněm nadměrným investicím v delším horizontu. A myslím si, že prostě nebyl. Proto je u nás energie dražší než jinde. Každé drobné zvýšení se propisuje do budoucna jako při složeném úrokování.
Dá se to nějak zvrátit?
Historicky to tu nějak proběhlo a s tím už nic neuděláme. Náklady už byly jednou uznány a dnes máme infrastrukturu, jejíž obsluha vyžaduje podstatně vyšší náklady než jinde. Díky tomu máme vyšší ceny než v EU, a to i přes nižší mzdy a nižší cenovou hladinu.
Nebyl to důvod, proč si pak někteří politici rvali vlasy z hlavy, že je nutné distribuční sítě zpátky zestátnit, ale že už to nejde?
Přesně tak. Protože v okamžiku, kdy vlastníkům sítě umožníte nainvestovat s tím, že mají výnosy z investic, tedy distribuční poplatky, garantováné, tak byste to od nich musela vykoupit za podstatně víc, než kolik do toho ti majitelé vložili. Protože byste nevykupovala jen ty investice, ale také jejich budoucí výnosy.
Ropné krize sedmdesátých let minulého století přivedly svět k rozvoji nových technologií a postupně změnily globální energetiku. Konflikty na Blízkém východě povzbudily nástup obnovitelných zdrojů, ale také boom jaderných elektráren ve Francii nebo ve finále i břidlicovou těžbu ropy a plynu v USA. Americký prezident Donald Trump je dnes posedlý fosilními palivy a věří, že díky kontrole domácích i zahraničních zdrojů může ovládat svět. Číňané si uvědomují, že i nynější válka na Blízkém východě nastartuje hledání alternativ, a nabízejí světu bezpečnější řešení „zelených“ technologií, píše v analýze Jan Žižka.
Trump útočí, Čína bude kasírovat. Peking má nakročeno k vítězství v bitvách o energie
Money
A jak je to u nás s celkovou cenou elektřiny ve srovnání s evropskými zeměmi?
Z hlediska porovnání přes směnný kurz je naše cena lehce nadprůměrná. Pokud to vezmeme paritou kupní síly, pak v EU patříme mezi ty nejdražší.
Proč se vlastně mají zavádět ty časové tarify?
EK si konečně trošku uvědomila, že bez flexibility nebude evropská energetická síť schopna fungovat potřebným způsobem. A že bez služeb takzvané výkonové rovnováhy (operace zajišťující, aby v elektrizační soustavě byla v každé vteřině dokonalá rovnost mezi výrobou a spotřebou elektřiny – pozn. red.) není schopna dostát tomu, aby bylo možné splnit plánované cíle podílu obnovitelných zdrojů a plošně dosáhnout vyšší elektrifikace Evropy. Prostě to fyzikálně nevychází.
Jak to myslíte, fyzikálně nevychází?
Použiji školní příklad, v němž běžná elektrárna zpravidla pracuje někde kolem 80 procent svého nominálního výkonu. Takže může lehce 20 procent přidat, 20 procent ubrat, a taková změna je relativně levná. Z této myšlenky vlastně vzešel ten prvotní nápad v EU, že když se budou přidávat obnovitelné zdroje, tak to bude relativně levné. Což je pravda, ale pouze v případě, kdy je takových zdrojů málo v porovnání s řiditelným výkonem. Ale v okamžiku, kdy se z těch neřiditelných zdrojů stává dominantní část sítě, tak najednou draze potřebujete dorovnávat to, jak zrovna svítí či nesvítí slunce anebo fouká či nefouká vítr a co vlastně odběratelé chtějí. A to už nás staví před úplně jinou úlohu, než jaká byla na začátku.
Když bych to měl popsat ještě jinak: my jsme se vlastně z režimu, kdy byla rovnováha mezi nabídkou a poptávkou dosažitelná relativně levně se stávajícími fosilními, vodními a jadernými zdroji, přesunuli do systému, který funguje dobře, pokud nám přeje počasí. Jenže když nám počasí nepřeje, potřebujeme ten starý systém. Čili najednou potřebujeme systémy dva. Jeden založený na OZE a druhý, záložní, v podobě těch klasických řiditelných zdrojů. No a mít dva systémy je samozřejmě dražší než mít jen jeden. Už jen kvůli tomu, že mezi těmi systémy musím přepínat. A tím problém nekončí.
Jadernou fúzi, která se jednou může stát prakticky neomezeným zdrojem energie, začali ekonomičtí vizionáři řadit mezi nejnadějnější technologie budoucnosti. Experimenty posledních let potvrdily, že díky fúzi dokážou lidé vyrobit více energie, než je zapotřebí k jejímu spuštění. K masovému využití nového stabilního a čistého zdroje je ještě hodně daleko, ale už se kolem jeho vývoje točí peníze soukromých investorů, budoucích velkých spotřebitelů i dodavatelů dílů pro fúzní reaktory. Zrodil se nový obor ekonomiky, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie. 
K energii bez limitů je ještě daleko. Ale peníze už proudí
Money
Co dalšího?
Ta nutná fyzikální rovnováha funguje v každé zemi trochu jinak. V okamžiku, kdy máte zimu a léto s rozdílnými teplotami, musí být vaše skladba zdrojů jiná, než když v zimě nemusíte topit a v létě musíte chladit. Napasovat na rozdílné klimatické podmínky jeden systém je tak trochu hloupost. Na začátku byl rozumný přístup, že kvůli rozdílnému energetickému mixu i klimatickým podmínkám v každé zemi EU zůstane energetika ve výlučné kompetenci národních států. Od této myšlenky se ale postupně ustoupilo a namísto toho se nabral kurz k propojenému a jednotnému systému. Ovšem ukazuje se, že to propojení jednak není levné a jednak ta propojenost stejně nedává smysl, protože přírodní rozdíly i historické rozdíly v tom, jaké energetické zdroje má kdo nainstalované, jsou pořád velké.
Kdy se vlastně myšlenka, že se energetický trh propojí i přes nesourodé zdroje, začala prosazovat?
Myslím, že to přišlo ruku v ruce s rozvojem takzvaných obnovitelných zdrojů. Tím nemyslím vodní zdroje, protože ty jsou řiditelné, čili fungují podle potřeby, a jsou levné, takže energetický systém zlevňují. Ale vycházelo se z toho, že počasí po celé Evropě může být dostatečně rozdílné na to, aby se pokryly rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Což je sice pravda, ale přenos na ty obrovské vzdálenosti také není zdarma a sítě na to nebyly připravené.
Takže jsme tam, kde jsme byli na začátku. Že buďto je propojení drahé a musíme celý systém předělat. Anebo že budeme respektovat ty rozdíly, ale pak ten jednotný trh nemůže vzniknout, protože rozdíly mezi přírodními podmínkami jsou velké. Nejsevernější část Evropy má elektřinu velmi levnou, protože k výrobě používají jenom vodní zdroje a mají jich hodně. A jak se posunujeme směrem na jih, elektřina se stává dražší a dražší, protože tam tolik vodních zdrojů není, a naopak lidí je více.
Jak si můžeme myslet, že v Česku postavíme nové jaderné reaktory, když naším sousedem je silné a vlivné protiatomové Německo? Podobná otázka nebyla před deseti, patnácti lety ničím zvláštním. Dnešní stav se od té doby liší jako noc a den. Německo postupně „obkličují“ sousední země, které se staly advokáty jádra. A v Berlíně nakonec budou mnozí docela rádi, píše v prvním díle seriálu „Energie a politika“ novinář a analytik Jan Žižka. Seriál najdete na newstream.cz každé úterý.
I ta sladká Belgie. Německo obkličují projaderné země
Politika
Je vůbec možné někdy dosáhnout toho, že ten záložní systém nebudeme potřebovat, anebo že v něm budou jenom vodní zdroje?
Tolik vody v Evropě není. Spíše se potýkáme s tím, že vody začíná být nedostatek. Stává se strategickým zdrojem. Nejblíže k tomu, aby vodní zdroje stačily coby záloha, jsou severské státy či Švýcarsko, které má Alpy. A více řiditelných vodních zdrojů udělat nemůžeme. Stavět nové přehrady je nerealistické. Možnosti výstavby, které byly historicky dané, se už využily. A těch pár lokací, které by bylo možné využít, to nevytrhne. Takže v našich končinách určitě ne. A jinde také ne. To je logika těch přírodních zdrojů. Kde jsou k dispozici a ekonomicky výhodné, tak už se využívají odedávna.
Jaký vliv bude mít zavedení povinných chytrých elektroměrů a časových cen energií na ekonomiku?
To je na velkou debatu o prvotním a druhotném efektu. Lidé se nějak přizpůsobí, to bude ten prvotní efekt. Mohou pak nastoupit opravdu velké rozdíly mezi cenami v jednotlivých fázích dne. Ale je otázka, zda se přizpůsobí dostatečně natolik, aby to průmyslu pomohlo. Lidé přece do zaměstnání nechodí podle dostupnosti energie.
Evropa čelí hrozbě odchodu firem na jiné kontinenty, deindustrializace a hospodářského zaostávání za Amerikou i Čínou. Zprávy o investicích českých firem v zahraničí, a zvláště přesunu výroby, tak mnozí pozorovatelé čtou s podezřením. Aktivity tuzemských podnikatelů na zahraničních trzích ale ve skutečnosti mohou české ekonomice zpětně přinášet velké benefity, píše ve své analýze Jan Žižka, editor magazínu Moderní ekonomická diplomacie.
Strašák deindustrializace. Na přesunu výroby z Česka může ve finále tuzemská ekonomika vydělat
Zprávy z firem
VYŠEL LETNÍ NEWSTREAM CLUB
Sázky na růst Česka se vyplácejí. Potvrzují to lidé různých oborů a zájmů, s nimiž se můžete potkat při čtení aktuálního vydání magazínu Newstream CLUB. Česko má totiž obří potenciál, který se daří čím dál více využívat. Platí to pro investory, globální i lokální firmy, ale také pro tuzemský realitní trh. Jak se na vlně zájmu svézt, poradí letní vydání magazínu.
Na obálce magazínu jsou sourozenci se Sara a Teo Sandevovi, kteří patří ke generaci, která už nemusí volit mezi původem a zemí, kde vyrostla. Ona jde hereckou cestou, on spojuje fotbal, studium a rodinný byznys. Oba ale dobře vědí, že jejich největší výhodou je právě mix českého zázemí a balkánských kořenů.
Aktuální vydání se věnuje právě sázkám na Česko z mnoha pohledů: z pohledu investorů drobných i institucionálních, ale i z pohledu lidí, kteří se snaží zemi posunout dál. K nim patří například Petr Dvořák, který shání soukromé prostředky na spolufinancování stavby nové pražské filharmonie, nebo investor Marek Dospiva.
Česko se také stává čím dál větším lákadlem pro zahraniční firmy, které zde mají vývojová centra. Důvodů je celá řada, ale klíčové jsou pro globální firmy tři věci: vhodná geografická poloha, bezpečnost, a hlavně silné technické zázemí, díky kterému tu mohou pracovat na nejpokročilejších inovacích.
To potvrzuje například šéf globální technologické společnosti Everpure Charlie Giancarlo, který působil v největších firmách světa, stál u zrodu internetu a nyní se věnuje datovým úložištím. Rozhovor s ním také přináší letní vydání magazínu Newstream CLUB.
A rostoucí zájem nadnárodních firem o možnost působit v Česku potvrzuje také Tomáš Partsch z CTP, který vysvětluje, jak se z Brna stává evropské Silicon Valley.
Dvanácté vydání čtvrtletníku Newstream CLUB je v prodeji, distribuci zajišťuje Send. Digitální verzi magazínu lze zakoupit přímo na newstream.cz.
