Když firmy nezačnou včas reportovat své udržitelné aktivity, může to pro ně být likvidační, říká David Mejsnar z Deloitte

Od loňska platí evropská směrnice CSRD, která firmám ukládá povinnost reportovat nefinanční aktivity v oblasti udržitelnosti. Zatím se vztahuje jen na největší korporace, v dalších letech pak přímo zasáhne i malé a střední podniky. „Je ale třeba zmínit, že velké firmy včetně bank spadnou do povinného reportování už velmi brzy, takže i malé a střední podniky tím budou ovlivněny mnohem dříve, než si dnes myslí. Kromě bank to po nich budou požadovat třeba i odběratelé, nebo dokonce zákazníci,“ vysvětluje David Mejsnar, ředitel pro udržitelnost v poradenské a technologické společnosti Deloitte.

Máme za sebou covid, období vysoké inflace, energetickou krizi… Jakým způsobem to ovlivnilo témata, která dnes v českých firmách rezonují?

Ovlivnilo je to poměrně výrazně a můžeme to vztáhnout nejen ke covidu, ale také k vypuknutí konfliktů na Ukrajině a v Izraeli. Zejména válka na Ukrajině výrazně zahýbala s cenami energií. Taková krizová situace pak firmy často donutí nějakým způsobem měnit zaběhlé procesy. Například během covidu bylo třeba najít modely, jak pracovat na dálku. Ve výsledku se pak spousta firem ani po odeznění pandemie nevrátila k předcovidovým modelům fungování. To samé platí v souvislosti s Ukrajinou a energetickou krizí. Firmy i domácnosti musely začít úplně jinak přemýšlet o nakládání s energiemi a řešení energetické úspornosti. 

Je něco dalšího, co dnes vnímáte jako velké téma, které tu ještě před pár lety nebylo? 

Určitě je to udržitelnost. Firmy dnes hodně řeší cirkulární ekonomiku, obaly nebo zpětný odkup a vracení určitých výrobků. Pro firmy je často velkým tématem elektrifikace firemních fleetů. V poslední době se toho řeší hodně. 

S tím jistě souvisí i evropská směrnice CSRD, která postupně zasáhne nejen velké, ale i malé a střední podniky. Co přesně to pro české firmy znamená? 

Malé a střední firmy to skutečně zasáhne postupně, samotná směrnice pro ně začne platit až kolem roku 2027. Velké podniky tam spadají už dřív, největší vlna se očekává v roce 2026, kdy se bude reportovat rok 2025. V zásadě se od firem očekává daleko větší ztransparentnění nefinančního reportingu. V oblastech environmentálního, sociálního a správního řízení budou muset zveřejňovat mnohem více detailů, nastavovat si politiky, cíle i strategie – a to všechno zveřejňovat. Bude tam například výpočet uhlíkové stopy a mnoho dalšího. Je ale třeba zmínit, že velké firmy včetně bank spadnou do povinného reportování už velmi brzy, takže i malé a střední podniky tím budou ovlivněny mnohem dříve, než si dnes myslí. Kromě bank to po nich budou požadovat třeba i odběratelé, nebo dokonce zákazníci. Z našich nedávných průzkumů vyplývá, že zákaznické preference se mění. Zákazníci jsou ochotni připlatit si za udržitelnější řešení a fungují jako pomyslný bič na firmy. 

video

Zelené bydlení je dražší, ale banky na něj slyší

Reality

Cesta ke splnění ESG parametrů významně ovlivní celý realitní trh. Zřejmě nejzásadněji změny pocítí české domácnosti. Ty si budou muset připlatit. Na to, jak ESG ovlivní realitní trh, odpovídali na dalším setkání Realitního Clubu zástupci bank, developerů a další experti na udržitelnost.

pej

Přečíst článek

Jsou na to české firmy připravené? Co pro ně může být největším problémem?

Na podobnou otázku jsme se ptali v jednom z nedávných průzkumů. Na prvních příčkách se umístila obava z vysokých nákladů, která rezonuje asi úplně nejvíc. Co se transparentnosti a zveřejňování týče, směrnice staví nefinanční ESG reporting na úroveň finančního reportingu. Když si firmy představí, co je za tím práce, přirozeně očekávají mnohem vyšší náklady. Další obavy se týkají složitosti regulace, protože CSRD není jediná směrnice. 

Mají firmy tendenci vyčkávat a dělat změny až ve chvíli, kdy už opravdu musí, nebo v tomto ohledu vyvíjejí vlastní iniciativu?

Myslím že malé a střední podniky v Česku si můžeme představit jako klasickou Gaussovu křivku. Je tam pár firem, které k tomu přistupují velmi aktivně a snaží se být v čele. Valná většina firem se ale teprve rozkoukává a snaží se zjistit, co to přesně znamená. Následně se k tomu snaží přistupovat velmi pragmaticky, někdy by se dalo říct, že možná až trochu „švejkovsky“. Řeší, jak splnit regulace tak, aby to moc nestálo, aby to firmu příliš nezatížilo a aby mohla dál fungovat. Na druhou stranu je určitě třeba říct, že velká část českých firem mnoho věcí z oblastí E, S a G nějakým způsobem řeší, jen to třeba nesledují tolik do detailu. Například pokud jde o energie, většina ekonomicky řízených firem už jejich úsporu samozřejmě řeší. Zajímají se o obnovitelné zdroje a přistupují k tomu tak, aby jim to dávalo smysl. Na druhou stranu výroba, která musí běžet 24 hodin denně, nemůže spoléhat na fotovoltaiku. Takže jsou tam určitá omezení, která pak takovým firmám komplikují život. 

Zmínil jste obavu z vysokých nákladů. Může to být pro některé firmy likvidační? 

Nemyslím si, že nastavení reportingu může být likvidační, dá se to uchopit velmi pragmaticky. Likvidační naopak bude, když to firmy neuchopí nebo to budou ignorovat déle, než je nezbytně nutné. Třeba banky už dnes otevřeně říkají, že určitou míru ESG vyžadují, aby naplnily zase své povinnosti. Také tu máme řadu velkých hráčů, kteří si podle toho budou vybírat nebo už vybírají své dodavatele. Firmy, které ESG nebudou řešit, se tak v určitém momentu mohou ocitnout „out of business“. Můžu zmínit jeden příklad za nás jako za Deloitte. Děláme pro velké firmy a už loni i předloni jsme museli dokládat velmi detailní údaje o tom, jaké máme politiky v pracovněprávních vztazích, jakou máme uhlíkovou stopu a podobně. Toho bude do budoucna přibývat a bude se to týkat stále více společností. 

Jaká témata dnes firmy kromě zmiňované elektrifikace firemních vozových parků a cirkulární ekonomiky v oblasti udržitelnosti nejčastěji řeší? 

Téma udržitelnosti se velmi často zužuje jen na environment, to samozřejmě není správně. Nicméně v rámci environmentu jsou nejčastěji skloňované emise, kam samozřejmě spadá i to téma elektrických aut, které je pro spoustu firem stále poněkud kontroverzní. Z titulu toho, že stále neexistují technologie na efektivní recyklaci baterií, dále pak kvůli zdrojům energie. Protože pokud nenabíjím auto ze „solárů“, ale z uhlí, pak se nabízí otázka, jak moc udržitelné to je. Nicméně když pominu tyto trochu emociálnější témata, trendem je řešení udržitelnosti s ohledem na to, co dává byznysově smysl. Tam určitě patří úspory energií. Podívat se na energetické úspory je většinou jedna z prvních věcí, kterou firmám doporučujeme. Není tam jen ten dopad na klima, ale je tam i finanční úspora, která může být pro firmy významná. 

Samozřejmě nesmíme zapomínat na oblasti S a G, kam spadá vše od pracovněprávních podmínek přes transparentnost řízení až po rovné příležitosti. Nechci řešit kvóty, protože pro mnoho lidí je to další velmi emocionální téma. Mnoho firem to dělá naprosto přirozeně, je ale řada těch, které se k tomu staví možná až příliš radikálně. Zase je třeba najít si k tomu pragmatický přístup, který dává smysl. 

Mohou se české firmy ve svém přístupu k ESG srovnávat s ostatními zeměmi, nebo ještě mají co dohánět? 

Záleží, s kým srovnáváme. Nicméně pokud jde o motivaci a celkově o přístup k udržitelnosti, rozdíly i v rámci Evropy určitě jsou. V jednom z našich průzkumů jsme srovnávali české firmy se severskými. Většina severských firem v udržitelnosti vidí byznysovou příležitost, protože je to něco, co chce zákazník. Když jsme se zeptali v českých firmách nebo celkově v regionu centrální Evropy, tam mnohem častěji zaznívalo, že je to pro ně povinnost. Ale nedá se to generalizovat. I u nás je obrovská spousta firem, která v tom vidí obchodní příležitosti. Máme tu patrný trend, že na rozdíl od dřívějška dnes firmy mnohem více vnímají preference zákazníků a také využívají příležitosti odlišit se, být napřed a dělat něco jinak než konkurence. 

Eva Jiřičná: Věž vysoká 80 metrů je prcek. Konzervativní přístup brzdí vývoj Prahy

Reality

Původní projekt Central Group na Žižkově obsahoval věže tři, setkal se ale s nesouhlasem vedení Prahy. Architektka Eva Jiřičná ho tedy musela spolu se svým týmem přepracovat. Trvalo to pět let a místo tří budov bude mít rozvojové území kolem někdejšího „Mordoru“ v centru věž jen jednu. Vysoká bude 80 metrů. „Samozřejmě chápu, že úkolem památkářů je ochraňovat historii města. Na druhou stranu ale neinformovanost a mnohdy i přílišná konzervativnost jsou zbytečnou překážkou dalšího rozvoje,“ říká světoznámá architektka.

Petra Nehasilová

Přečíst článek

S tím souvisí i takzvaný greenwashing, za který je řada firem kritizována. Jak to vnímáte vy? 

Samozřejmě se objevuje. Některé firmy prohlašují, že jsou „zelené“ a stoprocentně udržitelné ve všech oblastech. To ale není a ani nemůže být pravda, protože na to zatím nejsme technologicky připraveni. Nicméně myslím, že evropská směrnice v tomto ohledu pomáhá, protože udržitelné aktivity ztransparentňuje. Tím by mohla greenwashingu zamezit, z čehož bude ve výsledku benefitovat zákazník a investoři. 

Sklouzávají ke greenwashingu i české firmy? 

Zase se to určitě nedá generalizovat, nicméně je tady spousta firem, které zkouší už zmiňovaný „švejkovský“ přístup a hledají oportunisticky způsoby, jak to adresovat. Můžeme se bavit o tom, že firma zveřejní, jak kompostuje na terase, což je určitě užitečná věc, nicméně dopad je malý. Pro firmy je důležité, aby se soustředily na strukturální změny, které zasáhnou jejich obchodní a dodavatelské modely. Tyto změny možná nejsou tolik vidět – včelích úlů na střeše si lidé určitě všimnou víc než nádrže na šedou vodu – nicméně dopad na životní prostředí je daleko větší. Tím vůbec nechci snižovat hodnotu včelích úlů, ale firmy by zkrátka měly primárně řešit věci, které se týkají jejich byznys modelu, a naopak omezit ty aktivity, které jsou čistě na efekt a pro PR. Myslím, že spousta firem už to začíná chápat a hýbou se správným směrem. 

A není to třeba jen tím, že firmy neví, jak udržitelnost uchopit?

Určitě ano a vychází to z toho, kdo dané téma ve firmě historicky řešil. Často se stávalo, že ESG neřešil nikdo, případně to byl člověk z marketingu, komunikace, HR nebo CSR oddělení. Mnohdy se pak sklouzlo k věcem, které jsou vidět, třeba k sázení stromků nebo uklízení odpadků. To bylo fajn, zapojili se třeba i zaměstnanci, ale nebylo tam žádné napojení na oddělení jako operations, facility management nebo výrobu. Regulace CSRD teď staví nefinanční reporting na úroveň finančního, mnoho oblastí tak automaticky spadne pod finanční nebo operations oddělení. Díky tomu se udržitelnost propojí s výrobou, nákupem a financemi. Bude třeba, aby oddělení, která byznys reálně řídí, spojila síly a hledala nová řešení. 

Obecně je v tuto chvíli nejdůležitější, aby se téma udržitelnosti zbavilo emocí. Je potřeba, aby to firmy uchopily pragmaticky, vnímaly to jako byznysovou příležitost a šly na to krok po kroku. Nesmí se tím nechat zahltit, protože je to velmi široké téma. Pro spoustu firem to představuje změnu myšlení a zavedených modelů, která nás – podobně jako covid s prací z domova – může naučit pracovat efektivněji a úsporněji. To je velká příležitost.

David Mejsnar

Má za sebou více než desetileté působení v nadnárodních korporacích, konkrétně v oblastech, jako je udržitelnost, finance, regulace a reporting. Dnes vede oblast ESG ve společnosti Deloitte Česká republika a Slovensko a je zodpovědný za řízení projektů napříč devatenácti zeměmi regionu. Vede mezinárodní tým odborníků na výpočty uhlíkové stopy a dekarbonizaci, ESG strategie a reporting, cirkulární ekonomiku a přípravu společností na povinnosti spojené s novou evropskou legislativou.