Fejeton Cristiny Muntean: Jak si postavit život, ze kterého si nemusíte brát dovolenou

Prosit o dovolenou, žmoulat u toho čepici v ruce a pak se vrátit do haldy práce a stresu? Naštěstí současný svět se svými technologickými vymoženostmi mnoha lidem nabízí možnost pracovat skoro odkudkoli. Cristina Muntean v novém seriálu na newstream.cz bude každý týden psát návod na to, jak si zařídit život, ze kterého si nemusíte brát dovolenou.

Nedávno jsem četla vtip. „Ahoj, kámo. Chystáme se na dovolenou. Nemohl bys nám na 10 dnů pohlídat kočku, prosím tě?“ ptá se jeden kamarád druhého. „Kočku?! Vždyť jste si ji od minulé dovolené ode mě vůbec nevyzvedli,“ odpovídá druhý.

Asi také znáte ten pocit, kdy se chystáte na dovolenou a s hrůzou zjistíte, že před ní vůbec nic nestíháte. Nestíháte napsat zprávy, které jste chtěli napsat, nebo obvolat lidi, na kterých vám záleží. Dokonce nestíháte ani pořádně nakoupit a taky připravit dům na vaši nepřítomnost.

Konečně vyrazíte a první dny jste jako v kómatu. Spíte, jako byste chtěli dohánět spánkový deficit za posledních pár let.

Jenže Instagram nespí a vy tam musíte nasdílet fotky, aby celý svět viděl, jak se bavíte. Takže šup do nějakého klubu, nebo alespoň na východ slunce, aby měli lidé co závidět.

Po týdnu focení vln a unaveného courání po oprášených památkách Řecka, Turecka, Chorvatska, nebo kam jste to jeli, je čas vrátit se zpátky. A kdo vás tam přivítá, kromě tchyně? Tisícovka e-mailů, zpráv na chatu nebo v aplikacích, jako je WhatsApp, a další podobné radosti, které si říkají o vaši okamžitou pozornost. Veškerý mentální prostor, který jste si vytvořili během týdne na dovolené, naráz zmizí. A po pár dnech zpátky v práci máte pocit, že buď musíte okamžitě na další dovolenou, nebo že vaše dovolená byla za trest, a tedy už nikdy více.

Jak jsme se sem dostali a co s tím?

Jak jsme se do tohoto bodu vůbec dostali? Jak to, že nám tento bipolární styl života, kdy makáme jako blázni 10 až 12 hodin denně 11 měsíců v roce jen, abychom si pak sem tam mohli „dovolit“ pár týdnů nádechu, tak přerostl přes hlavu? A co je to vůbec za život, když v něm musíme někoho s kloboukem v ruce žádat o schválení pár dnů volna, abychom si vůbec mohli vzpomenout, jak vlastně chutná náš život?

Naši prarodiče to ještě znali. Oni ještě měli životy, ze kterých si nemuseli brát dovolenou. Já jsem je dokonce měla to štěstí zažít.

V Rumunsku 80. let, kdy jsem se narodila, žádná z mých babiček nebyla nikdy zaměstnaná. Ony pracovaly na poli. Byly farmářky. Samozřejmě, pracovaly intenzivně od března do října. Pak od listopadu do února krmily krávy, dřely peří a klábosily se sousedkami u ohně.

Odpočívaly.

Dědové už to měli jinak. Jeden pracoval v elektrárně, druhý jako pomocník na sanitce. Oba už museli vstávat brzy ráno a brát si tašku s jídlem. A ať byla zima, nebo léto, museli do práce. Nenáviděli to a neskutečně se těšili zpátky domů, aby dotáhli třeba sběr sena. Oba dědové kosili trávu ručně kosou až do konce života. Oba dva však už neměli na výběr. Svět se jim změnil pod rukama. Rodiče už vůbec – hned po škole museli oba do práce, matka dokonce měsíc po mém narození. V Rumunsku se tehdy pracovalo šest dnů v týdnu, a to včetně sobot. Takže když měli volné neděle a k tomu dva až tři týdny dovolené za rok, oslavovali to, ať už oslava znamenala, že jeli na kopce sbírat švestky na podzimní slivovici.

Rodiče to neměli – a nemohli mít – jinak. Chycení v pasti mezi agrárním světem svých rodičů a průmyslovou revolucí. Byli to děti své doby. Jim byl dán život, ze kterého si (skoro nikdy) nemohli brát dovolenou.

Jenže my to dnes máme zase jinak. My vlastně můžeme uvažovat o životu, ze kterého si nemusíme brát dovolenou. Protože ne všichni musíme dennodenně do elektrárny, odkud vykonáváme svou práci.

Většina z nás pracuje na počítači, a dokud máme elektřinu a internet, můžeme klidně pobývat na koruně stromu, pokud tam máme místo, které nám vyhovuje. Práci můžeme vykonávat z kanceláře, ale také z chalupy, kavárny, parku, vlaku, letadla nebo pronajatého bytu u moře ve Španělsku. Co je na tom špatného, pokud je práce splněná a život jde dál? Co nám v tom brání? Proč pořád lpíme na modelu života odpovídajícímu průmyslové revoluci, i když dávno žijeme v technologické éře, která nám nabízí zcela nové možnosti fungování a žití?

A pokud bychom si přáli osvojit si možnosti našeho dnešního světa, co je pro to třeba udělat?

Přesně o tom bude tato série článků. O tom, co máme správně dělat. O tom, jak se má změnit náš způsob myšlení, abychom mohli skutečně naplno využívat možnosti, které nám dnešní svět nabízí, a díky tomu stavět pro sebe i své rodiny životy, které si přejeme. Životy, ve kterých nemusíme nikoho prosit s kloboukem v ruce o svolení někam uprchnout, abychom se nadechli. Životy, ze kterých si už konečně nemusíme brát dovolenou.    

PŘÍŠTĚ: Rovnováha pracovního a soukromého života je cílem mrtvého člověka. Nebo jak to vlastně je?

Harvard Business Review: Polovina manažerů je vyhořelá. Co s tím?

Leaders

Jak zabránit tomu, aby se nákaza vyhoření nerozšiřovala od demotivovaných manažerů po celé firmě? Autoři, manažeři Microsoftu, sdílejí své poznatky v článku prestižního Harvard Business Review (HBR). Newstream.cz články z HBR na základě licence přináší pravidelně.

©2023 Harvard Business Review. Distributed by The New York Times Licensing Group

Přečíst článek

Harvard Business Review: Před odjezdem na dovolenou si nastavte hranice

Leaders

Kultura je v některých firmách taková, že nedovoluje lidem – hlavně na vyšších pozicích – se úplně odpojit od práce ani na dovolené. To vede ke snížení produktivity i riziku vyhoření. Jak si užít dovolenou profesionálním způsobem? Radí kariérní koučka a autorka Marlo Lyons v článku Harvard Business Review (HBR). Newstream.cz bude články z HBR na základě licence přinášet pravidelně.

©2023 Harvard Business Review. Distributed by The New York Times Licensing Group

Přečíst článek