Nejtěžší otázka, kterou můžete položit dodavateli elektřiny, zní: O kolik zdraží v letošním roce elektřina? Nikdy jste neslyšeli tolik výmluv, neměli tolik telefonátů, kdy se vám zaměstnanci dodavatelské firmy snaží vysvětlit, že to prostě spočítat nejde. Lze to pochopit, doba je těžká. Nicméně výsledné sdělení je, že lze čekat další zdražování elektřiny.
Rozpoutat válku, na kterou nejsem připraven, nemám žádnou strategii, nemám schopné velení, a vlastně ani nevím, proč tu válku vedu, to vyžaduje skutečně velkou dávku nerozumu. Svědčí to spíše o mentálním selhání. Selhání lídra, kterého v posledních, samozřejmě zmanipulovaných volbách, volilo 77 procent Rusů.
Je to představa bizarní, možná dokonce těžko představitelná. Ale když se bavíte s lidmi z okolí národní banky, s ekonomy, s lidmi v pražských kavárnách, začne se vám vykreslovat netušený obraz. Novým guvernérem České národní banky by se po Jiřím Rusnokovi, který posledního června končí ve funkci, mohl stát Václav Klaus.
Nejsem fanouškem Andreje Babiše. Když koupil Mafru, která vydává Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, provozuje rádio Impuls a má spoustu jiných mediálních aktivit, z vydavatelství jsem odešel. Nastoupili noví manažeři a Babišem dosazený generální ředitel, který předtím vedl mlékárnu, se mě ptal, proč se my, novináři, proti Babišovi tak bouříme. Odpověď byla pro Babišovy manažery nepochopitelná. Nezávislost. Tu jsme za předchozího německého vlastníka měli. Žádný Němec nám do zpracovávání zpráv a témat nemluvil. Babiš, ač se tvářil jako neviňátko, ano.
Blíží se doba, kdy řada lidí nebude mít na nenadále výdaje. A začne se to týkat i střední třídy, tedy lidí, kteří by se za chudé rozhodně neoznačili. Myslí si to šéf odborů Josef Středula, podle něhož by se firmy měly o své zisky dělit se zaměstnanci. Jinak hrozí, že veškerá tíha inflace dopadne právě na ně. „Nejde všechno hodit na válku, propad životní úrovně tu byl už předtím,“ říká dlouholetý odborář. Majitelé firem si podle něj vždy najdou peníze na luxusní služební auto, ale na adekvátní odměny zaměstnancům už nikoliv.
Je fascinující, s jakou nonšalancí někteří přední čeští ekonomové mávnou levou rukou nad inflací. Ale prosím vás, třináct procent, co to je. Před třiceti lety jsme tady měli dokonce dvacet procent, a taky jsme to přežili. A už se mě na to neptejte, o inflaci mluvím pořád, už mě to nebaví. Skutečná lehkost bytí.
Rusové ztratili nárok na život s civilizovanými národy.
Z cizího krev neteče, anebo, kdo nekrade, okrádá rodinu. To jsou moudra, která se vyprávěla po hospodách v osmdesátých letech minulého století, když tady ještě vládl bolševik. Zvrácené „pravdy“ zvráceného režimu, který pokřivil tři generace tohoto národa.
Sledujte německého ministra hospodářství Roberta Habecka. Stal se z něj hrdina podobný legendárnímu Jean-Paulu Belmondovi. Chvilku je tady, pak zase tam, hasí jeden průšvih za druhým. Tedy, vlastně hasí jediný, ale klíčový průšvih. Plyn. V Arábii dojednával kontrakty zkapalněného plynu, který by nahradil ten ruský. Začátkem března dohodl výstavbu terminálu v severoněmeckém Brunsbüttelu nedaleko Hamburku.
Ministrem průmyslu se na konci loňského roku stal muž, který do té doby vůbec nebyl účasten politického dění v Česku. Vůbec nikdo ho neznal. To by se snad ještě dalo pochopit. Občas se vynoří nová tvář, průbojný člověk, který svěžími myšlenkami oslní. To ovšem není případ Jozefa Síkely. O jeho myšlenkách nevíme nic.
Začíná jaro, bagry a dělníci v oranžových vestách jsou na svých místech. Rozkopávají silnice a chodníky. Neměnný rituál, konstanta našich životů. Ať je válka, nebo mír, rekonstruovat a opravovat se prostě musí.
