Michal Nosek: Češi neumějí stávkovat. Umějí si ale udělat hezké odpoledne
V Česku má stávka vždy jednu zásadní slabinu. Organizuje se tak ohleduplně, aby pokud možno nikomu nepřekážela. Účastníci se projdou, zapískají si, zabubnují a vrátí se domů s pocitem, že demokracii pro dnešek s úsměvem a pokorou ubránili. Demokracie by se mohla ozvat příkřeji, ale zatím nedostala píšťalku.
V nedávných dnech nebyla nouze o příležitosti přiučit se, jak vypadá protest, který jeho adresát nemůže pohodlně ignorovat. Česká verze ovšem připomínala spíš odpolední vycházku organizované skupiny výletníků, jimž jen příliš nevyšlo počasí k návštěvě centra hlavního města. Podařilo se přejít Nuselský most, připravit několik řidičů o čas a naplnit ulici lomozem. Praha již ale podobné výkony běžně zvládá prostřednictvím kontinuálních uzavírek.
Píšťalkou proti bagru
Průvod posléze s pískotem pokořil rozkopané Václavské náměstí. To mohlo jen nostalgicky vzpomínat na demonstrace proti „fialové bídě“, při nichž se záchrana národa podávala s podstatně větší porcí apokalypsy. Ortel, Jindřich Rajchl a další někdejší specialisté na občanské rozhořčení tentokrát zůstali pochopitelně pod střechou u svých počítačů.
Od obránců veřejnoprávních médií samozřejmě nikdo nemusí žádat hořící převrácené automobily. Mezi převráceným vozem a organizovanou procházkou však existuje poměrně rozsáhlý prostor.
Celodenní stávka České televize a Českého rozhlasu může podle předsedy SPD a Poslanecké sněmovny Tomia Okamury dopadnout přesně opačně, než její organizátoři zamýšlejí. Tvrdí, že lidé mohou během omezeného vysílání zjistit, že se bez veřejnoprávních médií obejdou. Za ideální model jejich financování přitom označil dobrovolné poplatky.
Okamura: Čím déle budou ČT a rozhlas stávkovat, tím víc lidí zjistí, že je nepotřebují
Politika
Televize v obvyklém provizoriu
Nejpikantnější část protestu obstaralo provizorní vysílání České televize. Divák měl konečně příležitost položit si otázku, jak dlouho už vlastně podobné provizorium sleduje. Mimořádný režim se od běžného lišil natolik decentně, že jeho rozpoznání mohlo být těžké i pro pravidelné diváky. Všechno zůstalo důstojné, spořádané a krásně veřejnoprávní. I ta stávka jako by prošla dramaturgickou radou, která jí pro jistotu ubrala veškerou břitkost.
Smyslem stávky je, aby někomu začalo něco chybět. Aby se ukázalo, bez čí práce se provoz neobejde a co se stane, když ji dotyční přestanou vykonávat. Jestliže publikum odchází s dojmem, že se vlastně nic nezměnilo, vzniká poněkud nešťastný propagační materiál. Zvlášť pro instituci, jejíž odpůrci právě tvrdí, že by se bez ní dalo docela dobře žít.
Spor o budoucnost České televize a Českého rozhlasu dál houstne. Ministr kultury Oto Klempíř obvinil opozici, že z médií veřejné služby udělala rukojmí politického boje, a odmítl, že by jejich financování ze státního rozpočtu ohrozilo nezávislost. Opozice naopak varuje před větším politickým vlivem a připomíná, že ČT má podle návrhu příští rok dostat o miliardu korun méně a Český rozhlas o 400 milionů. Zaměstnanci obou médií už kvůli změnám ohlásili celodenní stávku.
„Vlastně se nic nemění.“ Klempíř vystartoval po opozici kvůli rušení koncesionářských poplatků
Politika
Politici mají rádi vycházky
Poslanci ANO, SPD a Motoristů si zatím mohou dělat potměšilé poznámky. Proti sobě totiž mají obranu, která dodržuje trasu, hlídá čas a po skončení programu se sama rozpustí. Takový odpor se dá politicky lehce přečkat s úsměvem u odpolední kávy a zákusku.
Problém tedy není v tom, že by lidé neměli chodit demonstrovat. Problém nastává, když se samotná účast zamění za výsledek a dobrý pocit za účinný nátlak. Demokracie se jistě dá bránit slušně. Sotva se však ubrání způsobem, při němž je největší starostí, aby obrana nikoho příliš neobtěžovala.