Lukáš Kovanda: Explosia na prodej? Česká sázka na francouzského vlastníka může skončit ztrátou kontroly
Možný prodej státní Explosie francouzskému strategickému partnerovi se na první pohled může jevit jako pragmatický obchod. Stát získá peníze, podnik investora a český obranný průmysl napojení na silnější evropské řetězce. Jenže u výroby výbušnin a prachových náplní nejde o běžné podnikání. Evropské zkušenosti ukazují, že privatizace kritických zbrojních kapacit často nevede k větší bezpečnosti, ale k dlouhodobé závislosti. Pardubický podnik tak může formálně přejít do soukromých rukou, fakticky však zůstane pod vlivem státu — jen už ne českého, nýbrž francouzského.
Když český premiér Andrej Babiš potvrdil, že vláda vážně uvažuje o prodeji státního výrobce výbušnin Explosia francouzskému strategickému partnerovi, otevřel tím téma, které daleko přesahuje hranice České republiky. Nejde pouze o privatizaci jednoho pardubického podniku. Jde o klasické dilema moderního obranného kapitalismu: jak vyvážit okamžitý fiskální výnos a slibovanou technologickou efektivitu s dlouhodobým imperativem národní bezpečnosti.
Z makroekonomického hlediska může transakce působit jednoduše. Stát získá hotovost, kterou může využít na modernizační programy v rámci NATO, a Explosia se může hlouběji integrovat do západoevropských dodavatelských řetězců. Jenže obranný průmysl není standardní tržní segment. Podléhá jiné logice než civilní výroba. Zde není selhání trhu výjimkou, ale chronickým rizikem.
V době míru se nadbytečné kapacity jeví jako drahé a neefektivní. V době krize se z nich stává strategická rezerva, bez níž stát ztrácí schopnost jednat samostatně.
Britská lekce: efektivita, která ochromila obranyschopnost
Nejvýraznější lekci v tomto směru poskytla Evropě Velká Británie v 80. letech. Vláda Margaret Thatcherové tehdy v duchu víry v privatizaci a tržní disciplínu prodala státní síť muničních továren Royal Ordnance Factories. Podnik převzal zbrojní gigant BAE Systems, který následně v rámci restrukturalizace, snižování nákladů a odstraňování duplicit postupně uzavřel část domácích provozů.
Z pohledu korporátní bilance šlo o racionální krok. Z pohledu britské obranyschopnosti však o strategické oslabení. Spojené království v následujících dekádách ztratilo schopnost samostatně vyrábět některé typy střelného prachu a dělostřeleckých komponentů. V okamžiku zvýšené geopolitické tenze se Londýn ocitl v pozici odběratele závislého na dovozu z kontinentální Evropy.
Britská zkušenost ukazuje jednoduchý princip: soukromý vlastník optimalizuje výrobu podle ekonomické návratnosti, zatímco stát potřebuje udržovat i kapacity, které se v míru mohou zdát zbytečné. Jenže právě tyto „nadbytečné“ kapacity rozhodují o schopnosti země reagovat ve chvíli, kdy se bezpečnostní prostředí prudce zhorší.
Francie chrání své stříbro. A kupuje to cizí
Zvlášť paradoxní je, že potenciálním kupcem českého výrobce výbušnin má být subjekt z Francie. Tedy ze země, která patří k nejdůslednějším ochráncům vlastního obranného průmyslu v Evropě. Paříž si dlouhodobě uvědomuje, že zbrojní suverenita není abstraktní politické heslo, ale praktická podmínka strategické autonomie.
Když francouzský stát v minulosti snižoval přímé podíly v technologických a zbrojních skupinách, například v Thalesu, nikdy nepustil kontrolu z rukou úplně. Prostřednictvím akcionářských dohod, strategických podílů a politického vlivu si zachoval možnost blokovat nežádoucí vstup zahraničního kapitálu.
Ještě výmluvnější je případ holdingu KNDS, který vznikl spojením francouzského státního výrobce Nexter a německé rodinné firmy Krauss-Maffei Wegmann. Paříž si při této transakci vymínila paritní zastoupení i záruky, že klíčové francouzské know-how a výrobní kapacity, včetně produkce houfnic Caesar, které nakoupila i česká armáda, zůstanou pod přímým vlivem francouzského státu.
Francouzský státní kapitalismus v obraně tak funguje asymetricky. Na zahraničních trzích expanduje a získává strategická aktiva. Doma si však kritické kapacity pečlivě střeží.
Evropa znovu objevuje stát
Podobný trend dnes není patrný jen ve Francii. Evropa se po letech liberalizační víry vrací k myšlence, že kritickou infrastrukturu a obranné technologie nelze ponechat výhradně logice trhu.
Německo, tradičně zdrženlivé vůči státním zásahům do podnikání, v roce 2020 neváhalo investovat stovky milionů eur do blokačního menšinového podílu ve společnosti Hensoldt, výrobci pokročilých radarových systémů. Cílem bylo zabránit tomu, aby firmu ovládl zahraniční vlastník, který by mohl utlumit domácí výzkum, vývoj nebo výrobní kapacity.
Itálie zvolila ještě sofistikovanější nástroj. Namísto klasických zlatých akcií, na které Evropská komise dlouhodobě nahlíží podezřívavě, zavedla institut takzvané Golden Power. Ten dává italské vládě možnost vetovat nákup akcií, fúze nebo prodej strategických aktiv v sektorech obrany, bezpečnosti, energetiky či dopravy — a to i tehdy, když stát v dané firmě nevlastní jedinou akcii.
Italský koncern Leonardo tak může fungovat na globální burze, ale stát si nad jeho strategickým směřováním ponechává rozhodující slovo. To je podstatný rozdíl oproti představě, že bezpečnostní zájmy lze dlouhodobě zajistit pouze jednou zlatou akcií a dobrými úmysly kupujícího.
Zlatá akcie jako slabá pojistka
Český plán opřít případný prodej Explosie o zlatou akcii proto působí ve světle evropských zkušeností nedostatečně. Formální právo veta může být politicky atraktivní, ale právně i prakticky zranitelné. Zvlášť pokud proti malé středoevropské zemi stojí zájmy velkého francouzského průmyslového hráče s podporou domácího státu.
Evropa po ruské agresi na Ukrajinu zjišťuje, že bez vlastních výbušnin, prachů a munice je strategická autonomie jen fráze. Český premiér Andrej Babiš přesto připouští prodej pardubické Explosie. Tedy přesně té firmy, kterou by si stát měl v této době hlídat jako strategický poklad.
Michal Nosek: Prodat Explosii? Babišův granát do české bezpečnosti
Názory
Jakmile soukromý vlastník převezme manažerské řízení, začne podnik logicky řídit podle zájmů celé skupiny. Investice, objem výroby, exportní priority i udržování rezervních kapacit se budou posuzovat z hlediska mateřského koncernu, nikoli výhradně podle bezpečnostních potřeb České republiky.
V takovém uspořádání může český stát sice formálně disponovat pojistkami, fakticky však bude stále více odkázán na rozhodnutí učiněná jinde.
Prachové náplně jako nová ropa zbrojního průmyslu
Evropa vstoupila do éry, v níž se prachové náplně a výbušniny staly jednou z nejdůležitějších komodit obranného průmyslu. Kdo ovládá jejich výrobu, ovládá tempo dělostřelecké produkce a schopnost zásobovat armádu v dlouhodobém konfliktu.
Právě proto prodej Explosie v okamžiku, kdy podnik vykazuje silné výsledky a zároveň získává evropské investiční granty z programu ASAP, postrádá z hlediska strategické autonomie přesvědčivou logiku. Pokud má stát problém podnik efektivně řídit, řešením nemá být kapitulace a převod kontroly do zahraničí. Řešením má být profesionálnější správa, jasná investiční strategie a robustní legislativní rámec, který udrží rozhodující kapacity pod českou kontrolou.
Nejde o privatizaci. Jde o suverenitu
Případ Explosie není sporem mezi státním a soukromým vlastnictvím v ideologickém smyslu. Je to otázka, zda si Česká republika dokáže v kritickém sektoru uchovat reálnou rozhodovací pravomoc.
Evropské případové studie ukazují, že moderní stát si v obranném průmyslu ponechává buď přímé vlastnictví, nebo silné legislativní nástroje kontroly. Kdo se spoléhá pouze na tržní logiku a formální pojistky, může za krátkodobý rozpočtový výnos zaplatit dlouhodobou strategickou bezmocností.
Explosia tak není jen účetní položkou ve státní rozvaze. Je testem, zda Česko pochopilo novou bezpečnostní realitu Evropy. A zda si uvědomuje, že v obranném průmyslu někdy platí jednoduché pravidlo: co jednou prodáte, v krizi už nemusíte dostat zpět.
