Lukáš Kovanda: Bankovní daň selže, varovali ekonomové. Vláda získá skoro o řád méně

Dramaticky nižší inkaso daně je možná nepříjemným překvapením pro politiky, méně však už pro analytiky a experty z bankovní branže. Ti už loni na podzim varovali, že vláda zdaleka nevybere tolik, kolik si „maluje“, píše ve svém komentáři k daňovému inkasu hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda.

Proč daň z mimořádných zisků bank vynese nakonec tak málo? Protože banky měly na daňovou optimalizaci čas. A navíc k ní měly i pádný důvod – v podobě dvojnásobné sazby oproti minimu EU.

Vláda na letošním inkasu daně z mimořádných zisků bank nakonec získá o celý řád méně, než předpokládala. Místo plánovaných 33 miliard korun bude ráda, když to budou miliardy tři. Ministr financí Zbyněk Stanjura uvádí, že půjde o méně než pět miliard.

Šestice největších tuzemských bank, na něž se daň z mimořádných zisků vztahuje, učinila několik opatření, jimiž si mimořádnou daňovou povinnost razantně ponížila. Nahrálo jim to, že vláda nevztáhla daň na zisky loňské, ale až ty letošní, čímž jim otevřela prostor k daňové optimalizaci a další krokům vedoucím ke snížení daňového základu.

Banky raději přilepšily klientům než státu

Jedním z opatření za účelem snížení daňového základu je, že dotčené banky navýšily úrok na vkladech výrazněji, než pokud by vláda žádnou mimořádnou daň nezavedla nebo pokud by její sazba byla nižší. Takže místo na mimořádné dani odvádějí peníze klientům. To je pro banky přece jenom přínosnější.

Velké banky totiž čelí konkurenci menších bank, pro něž je zvedání úroku na vkladech – kvůli menší klientské základně – zpravidla levnější záležitosti než pro velké banky třeba s vysokými stovkami tisíc klientů. Proto i v současnosti menší banky nabízí na svých spořících produktech a termínových vkladech v průměru vyšší úrok než banky velké. 

Jenže zavedení daně z mimořádných zisků vlastně velkým bankám „zlevnilo“ zvyšování úroku na vkladech, pročež se k němu uchýlily ochotněji a ve větším rozsahu. Ve výsledku zavedení mimořádné daně mírní odliv klientů – či alespoň části jejich vkladů – od velkých k menším bankám.  

Velké banky, na něž se mimořádná daň vztahuje, si mimořádnou daňovou povinnost snižují i dalšími způsoby. Například si už loni koncem roku zvýšily rezervy a částečně i opravné položky, což opět snižuje výnos daně z mimořádných zisků. Banky také mohly zvyšovat jednorázové výdaje nebo v některých segmentech utlumovat úvěrovou aktivitu.

Banky mohla motivovat k daňové optimalizaci také poměrně vysoká sazba mimořádné daně. Jak už v 70. letech demonstroval americký ekonom Arthur Laffer, s rostoucí daňovou sazbou může daňové inkaso klesat, nikoli stoupat, jak by zněl intuitivní závěr. Čím vyšší sazba daně je – a čím více peněz tedy lze daňovou optimalizací „zachránit“ – tím motivovanější ekonomické subjekty, v tomto případě banky, budou, aby daňový základ různými způsoby ponížily.

Nula od nuly pojde

Daň z mimořádných zisků bank v ČR přitom neplyne z legislativy EU. Ta se se totiž v souvislosti s dopady války na Ukrajině a mimořádné inflace vztahuje na energetické a petrochemické společnosti, nikoli na banky. A například Mezinárodní měnový fond ve své zprávě k hospodářskému výhledu evropských ekonomik jednotlivým zemím doporučuje daň z mimořádných zisků bank raději vůbec nezavádět. Například proto, že může zhoršit dostupnost úvěrů. 

Brusel už loni doporučoval, že sazba mimořádné daně má činit nejméně 33 procent. Česko ovšem na banky uvalilo sazbu daně z mimořádných zisků hned takřka dvojnásobnou, totiž šedesátiprocentní. Čímž je právě namotivovalo o to vehementněji daňově optimalizovat, a dani se tak v co největší míře vyhnout. Takže nakonec nevybere prakticky nic.