Zajímá nás
Dalibor Martínek: Škodnou českých lesů nejsou srny, ale nepozorní myslivci
V Česku je nějakých devadesát tisíc myslivců. Občas některý z nich zastřelí svého kolegu, občas rybáře či jiného nevinného člověka, který se nešťastnou náhodou ocitnul na jeho mušce. Z hlediska práva by to asi mělo být zabití, možná vražda. Ale pro myslivce z jejich fatální střely většinou neplyne nějak fatální trest. Jak je to možné? Ač třeba bývají připití, jejich smrtelná minela je často policejními orgány hodnocena jako „náhoda“, případně „nedovolené nakládání se zbraní“.
Je to trošku divné v protikladu k situaci, kdy někoho zastřelí „nemyslivec“. To bývá většinou vnímáno jako závažný trestný čin, zabití, vražda. Mají snad myslivci nad sebou nějakou zázračnou ochranu, Svatého Huberta, který jim dovoluje vraždit vše živé kolem sebe?
V roce 2013 zastřelil myslivec na Vyškovsku mladého muže, který přespával na poli pod širákem. Myslivec ho střelil z dálky do hlavy, měl ho za srnu. Myslivec byl podle zjištění policie mírně opilý. Soud ho nakonec poslal za ublížení z nedbalosti na 3,5 roku do vězení.
V listopadu loňského roku jiný myslivec zastřelil při leči na divočáky člověka na břehu slepého ramena řeky Odry, spletl si ho údajně s prasetem. Po výslechu na policii byl propuštěn, policie zkoumá okolnosti. Nyní je střelec šetřen, policie ho podezřívá z „porušení zákona o bezpečnosti práce“.
V podstatě každý rok myslivci zastřelí nějakého náhodného kolemjdoucího nebo někoho ze svých řad. Je to takový český kolorit. Bývá to bráno jako nešťastná okolnost výkonu mysliveckého práva.
Vlk je v Česku zvlášť chráněné zvíře. Poslední exemplář tohoto druhu byl na našem území zastřelen v roce 1874 u Vimperka. Jak se mu asi žilo, poslednímu chudáčkovi, na kterého mířily všechny pušky tehdejších myslivců. To už nikdo nezjistí, prostě je po něm.
Dalibor Martínek: V Dubaji politici slovy zachraňují planetu. V Krkonoších mezitím myslivec zastřelil vlka
Názory
Je to normální?
Klíčová otázka zní: Je to normální, držet si tady a zákony podporovat bandu podivné skupiny náhodných střelců, kteří si jednou za rok rádi zastřílí do všeho, co se kolem nich hýbne?
Celý rok třeba myslivci chovají v bažantnicích bažanty, aby pak tyto nebožáky na podzim z jednoho místa v konkrétní čas vypustili, kdy mezitím jsou kolem seřazeni členové mysliveckého spolku, aby všechny ptáky zmasakrovali? A maso plné broků nechali ležet v lese ladem.
Normální je to možná proto, že také spousta poslanců ráda střílí. V poslanecké sněmovně má myslivost silnou podporu. Možná proto kdejaký opilý střelec může počítat s nízkým trestem za případnou vraždu. Střílení není společensky zavrhováno. Pálit kulky do zvěře je dokonce v jisté části společnosti bráno jako prestižní.
Zastřelit si svého desateráka, za to někdo platí desítky tisíc korun. A kdo je kulich, prominent, má tuto výsadu dokonce ve státních revírech zadarmo. Narvat z pušky s dalekohledem olovo do nebohého jelena, který si myslel, že žije v divoké přírodě, a potom mu strčit do tlamy snítku smrku, je bráno jako vrchol noblesy. Popravdě, je to nechutné.
Z celé rozlohy země, 78 tisíc kilometrů čtverečních, je celých 69 tisíc kilometrů takzvanou honební plochou. To si myslivci opět protlačili parlamentem. 87 procent plochy země je „honební plocha“. Když vám uteče ze zahrady pes, myslivec ho může zastřelit. Možná tak ještě centra velkých měst nejsou místem, kde by mohli myslivci beztrestně střílet. Myslivci se holedbají svou nezastupitelnou úlohou, což má být péče o les. Tu si protlačili do zákonů. Mohou jimi chodit s flintou na zádech.
Když se v Česku bavíme o přírodě, o její podpoře, o návratu k přírodě, vždycky narazíme na myslivce. A zjišťujeme, že volná příroda je vlastně „honitba“, kde každé zvíře a každý strom je pouze ekonomickou entitou, které je určený její čas. V myslivecké hantýrce je potřeba v honitbách udržovat „normovaný stav“ toho kterého druhu zvěře, aby se myslivci nevystavili hrozbě sankcí „ze strany orgánů státní správy myslivosti.“
V osmdesátých letech běžel na jednom ze dvou kanálů české televize dokumentární pořad s názvem Přežijí rok 2000? Byl to apelativní přírodovědný dokument. Orel skalní v úvodní sekvenci strhl ze skály jehně, nesl ho v pařátech, potom ho pustil. Padalo ze skály, mlátilo se o útesy, vše za dramatické hudby. Skvělý úvod dokumentu. Jehně nepřežilo. Orel skalní ještě žije. Ne ten z filmu.
Dalibor Martínek: Co čekat v roce 2024? Evropa se bude týrat klimatem, ale žezlo už drží Afrika
Názory
Lesy už nejsou divočina. Lesy jsou farmy, kde se zvířata přes zimu přikrmují, aby se následně mohla odstřelit. A některé lidi, hodně lidí, to baví. Střílet do živých tvorů. Když se ve společnosti bavíme o etickém chovu drůbeže či skotu, co se potom děje v lesích? Civilisto, běž z lesa, ať při honu nepřijdeš k újmě. Les jako volná příroda, kde jeleni, ptáčci a jiná havěť žije ve vzájemné shodě? To jsou pohádky pro děti. Les je rajónem myslivců.
Myslivci se při své střelbě vymlouvají na přemnožené divočáky nebo na spárkatou zvěř, která, světe div se, okusuje stromy. To dělá blbě, protože každý strom má svou cenu. Myslivci nejdřív v minulosti vystříleli dravce, takzvanou škodnou. Vlky, lišky, rysy či medvědy. A tráví polétavé dravce. A teď, chudáci, musejí chodit po lese a střílet, aby se nám býložravci nepřemnožili. Těžký úděl myslivců. A ještě po nich Pražáci plijí.
