Politici předlužených zemí eurozóny tlačí na Evropskou centrální banku, aby jim snížila úroky či začala vykupovat jejich dluh za nově vytvořená eura. Mají tím trpět hlavně Slováci, Rakušané či Estonci, kteří za dluhy Francie nebo Itálie platí již teď.

Sílí tlak politiků na Christine Lagardéovou, potažmo celou Evropskou centrální banku, aby pomohla předluženým zemím eurozóny, jako je Itálie nebo Francie, zbavit se části nákladů jejich obřího dluhu. ECB jim přitom v určité míře pomáhá už nyní, za což výraznější ztrátou kupní síly svých úspor či mezd platí obyvatelstvo některých zemí eurozóny, jako je Estonsko, Lotyšsko, Slovensko, Rakousko či Chorvatsko. Tyto země totiž vykazují zhruba čtyřprocentní nebo i vyšší meziroční inflaci, když například Česko mělo dle stejných dat Eurostatu v říjnu meziroční inflaci jen 2,3procentní. 

Česká národní banka přitom stanovuje svoji základní úrokovou sazbu na úrovni 3,5 procenta, zatímco ECB má svoji základní depozitní sazbu na úrovni jen dvouprocentní. Pokud by ECB stanovila svoji základní úrokovou míru výše, blíže úrovni ČNB, lze předpokládat, že by se výrazněji tlumily inflační tlaky v eurozóně, nejen ve výše uvedené pětici zemí.

Slabiny eurozóny opět obnaženy

Tlumila by se tedy také rychlost, s jakou obyvatelstvo eurozóny přichází o kupní sílu svých úspor či mezd. Jenže politikům předlužených zemí Itálie či Francie se zdají být nyní stanované úrokové sazby ECB příliš vysoké. Jejich apely adresované ECB tak obnažují fundamentální slabinu celého projektu eurozóny, kdy mělo v běhu let existence eura dojít k makroekonomickému sblížení zemí, které jej sdílejí, takže by mohla v celé eurozóně platit jedna úroková sazba, jež bude vyhovovat všem. Nyní je však nabíledni, že nastavená úroková sazba vyhovuje jen části členských zemí eurozóny.

Už letos v říjnu vyzval Evropskou centrální banku místopředseda italské vlády Antonio Tajani. Podle něj by měla snížit své základní úrokové sazby a obnovit program kvantitativního uvolňování – tedy obnovit výkup státního dluhu zemí eurozóny za nově vytvářené miliardy, ba billiony eur. V tomto měsíci se pak přidal Jordan Bardella, lídr francouzského Národního sdružení, podle nějž nebude možné se vyhnout diskusi s ECB ohledně francouzského dluhu. Bardella je přitom podle průzkumů favoritem francouzských prezidentských voleb, které se mají řádně konat roku 2027. V prvním kole volby by mohl získat 35 procent hlasů nebo i více.

ECB nikomu pomáhat zatím nehodlá

Evropská centrální banka ústy své šéfky Christine Lagardeové ovšem zatím výraznější pomoc předluženým zemím eurozóny odmítá. Zjevně i proto, že taková pomoc by ještě urychlila inflaci v těch jmenovaných zemích eurozóny, které ji již nyní mají čtyřprocentní či vyšší. A jejichž obyvatelstvo, zhusta aniž si to vůbec uvědomuje, tak výraznější ztrátou své kupní síly platí za francouzské či italské dluhy již nyní – tedy například za sociální programy těchto zemí.

S dalším předpokládaným růstem zejména francouzského veřejného zadlužení však roste riziko, že fenomén takzvané fiskální dominance v rámci eurozóny bude sílit. Monetární politika, reprezentovaná ECB, se tedy ještě zřetelněji podvolí dominujícímu fiskálnímu zájmu, kterým bude to, aby se země typu Francie nedostaly do nebezpečné fáze dluhové spirály a potenciálně do platební neschopnosti. Ta by totiž otřásla samými základy stále poměrně vratké konstrukce celé eurozóny, jejíž členové se v rozporu s předpoklady z přelomu milénia makroekonomicky nesbližují, nýbrž docela naopak, stále zřetelněji rozcházejí, což celospolečenské náklady udržení existence eurozóny zvyšuje a přibližuje ke kritické mezi, kdy již tato evropská měnová nebude udržitelná.