Britský návrat roku? O barona „Davea“ nikdo příliš nestojí

O nejvíce překvapivý krok letošního roku se v britské politice postaral premiér Rishi Sunak, když šéfem diplomacie jmenoval jednoho ze svých předchůdců, strůjce brexitového referenda Davida Camerona. Otázkou je, komu tím prospěje?

Davidu Cameronovi mnoho lidí v Británii i v zahraničí nemůže přijít na jméno. Zvykli jsme si, že se o něm hovořilo jen jako o nepříliš úspěšném premiérovi nedávné doby, jehož veškeré úspěchy přebilo nezvládnutí kampaně o vystoupení Británie z Evropské unie. K překvapení mnohých je však nyní znovu aktivním politikem na nejvyšší úrovni. Byl totiž jmenován šéfem diplomacie jako baron Cameron z Chipping Norton.

Konzervativní premiér Rishi Sunak ho na důležitou pozici jmenoval při listopadovém přeskupování své vlády, kdy hlavním úkolem bylo dostat z vnitra kontroverzní zástupkyni tvrdého pravicového křídla Suellu Bravermanovou. To se povedlo přesunem Jamese Cleverlyho ze zahraničí, kde se tak uvolnilo místo.

Když ono listopadové ráno bývalý premiér vyrazil za Sunakem do Downing Street 10, prakticky nikdo nečekal, že novým ministrem zahraničí bude právě on. Ačkoli lidé z Cameronova okolí tvrdí, že se s politikou nadobro ještě nerozloučil, nevykazoval expremiér žádné známky toho, že by se chtěl pokoušet o návrat. Zvláště po mediálně propíraném skandálu, kdy měl u svých bývalých kolegů lobbovat za kolabující finanční společnost Greensill, kde byl finančně zaangažován.

Karel Pučelík: Většina amerických médií mluví levicovým jazykem, tvrdí analýza

Názory

Americká společnost je polarizovaná a podobně se posunula i tamější média. Hrozí, že své čtenáře budou jen utvrzovat v jejich názorech, což zdravou veřejnou debatu nerozproudí, varuje britský týdeník. Zvláště před prezidentskými volbami.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Symbol naděje, ale i smetánky

Dnes je David Cameron rozporuplnou a rozhodně ne oblíbenou postavou. Vždycky tomu tak ale nebylo. Naopak, kdysi býval svěžím impulsem ostrovní politiky. Do čela Konzervativní strany přišel ještě za vlády Tonyho Blaira na sklonku roku 2005. Cameron si místo boje s úspěšným premiérem zvolil jinou pozici, a de facto se stavěl do role jeho dědice. Jeho konzervativní strana měla být více středová, solidárnější a sociálně uvědomělejší. Sám Cameron se označoval liberálního konzervativce a nepříliš ideologického zakořeněného politika.

Ani ne čtyřicetiletý „Dave“, jak mu říkali jeho blízcí, tehdy Blaira silně připomínal. Po nevýrazných lídrech Ianu Duncan Smithovi a Michaelu Howardovi, kteří vydrželi každý po jednom volebním období, představoval naději na změnu a moderní podobu strany. Nové bylo i stranické logo se zeleným stromečkem.

Zároveň však ze sebe nikdy nesetřásl image od obyčejného života vzdáleného příslušníka společenské smetánky. Jeho vzdáleným příbuzným byl král Vilém IV., vždy studoval na soukromých školách včetně ultra-prestižního Etonu a později na Oxfordu. Pro ilustraci - později v kampani v roce 2015 se jako „obyčejný člověk“ pustil do hot dogu, ale vysloužil si úsměšky za to, že ho krájel příborem.

Po roce 2010 musel s Liberálními demokraty poprvé od Churchillova překlenovacího kabinetu z roku 1945 vytvořit koaliční vládu. Kritici tvrdí, že změna konzervativní politiky proběhla hlavně v rétorické rovině, a že se brzy po vstupu do vlády strana vrátila k obvyklým prioritám. Stála sice za některými sociálně-liberálními návrhy, například schválila manželství pro osoby stejného pohlaví, ale v ekonomice hrálo prim šetření a omezování veřejných výdajů, což je dodnes hodnoceno rozpačitě.

Karel Pučelík: Poslední šance k odstranění Trumpa? Umírnění republikáni i velký byznys stojí za Haleyovou

Názory

Republikánští odpůrci Donalda Trumpa zkouší svůj patrně poslední tah, jak exprezidentovi zabránit k získání nominace. Bývalé guvernérce Nikki Haleyové vyslovují podporu a posílají peníze, i když šance nemá příliš velké.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Cameron není eso v rukávu

Určujícím momentem však bylo referendum o setrvání v EU, které slíbil před parlamentními volbami v roce 2015, a které skutečně následujícího roku vypsal. Cameron tehdy doufal, že krok posílí jeho pozici. Občany přesvědčoval, ať hlasují pro Evropu, ale bez úspěchu. Po vítězství euroskeptiků mu nezbývalo než z čela země odejít, a to rozhodně ne jako vítěz. Brexit znamenal konec jeho politické kariéry.

To však platilo jen do listopadu. Jelikož neprošel žádnými volbami, a britští ministři tradičně jsou členy parlamentu, musel být jmenován do nevolené Sněmovny lordů, což je velmi kuriózní krok připomínající doby dávno minulé. Na této pozici nebyl nevolený politik už desítky let. Vládě to přineslo i praktické problémy, protože většina dění se odehrává mezi poslanci v Dolní sněmovně, kam ale baron Cameron nesmí.

Co si od jmenování Sunak slibuje? Cameron je bezpochyby silnou vahou s kontakty na kohokoliv, kdo ve světě něco znamená. Premiér se o zahraniční politiku s trochou nadsázky nebude muset vůbec starat a raději řešit četné domácí problémy, skandály a volební kampaně, která se v roce 2024 jistě rozjede.

Jestli ale od Camerona očekává posílení svých šancí na vítězství, tak patrně očekává moc. Na politické mapě totiž není prakticky nikdo, koho by Cameron mohl oslovit. Pro pravici je příliš středový, pro proevropské voliče hořká pilulka a pro levici moc konzervativní a odtržený od reality. Kdybych si mohl tipnout, tak bych Cameronovo nové působení neviděl na příliš dlouho.

Další komentáře Karla Pučelíka najdete zde