Pavel Maurer: Moje nejoblíbenější lžička je od Kaplického. Tu od Armaniho jsem si nekoupil

Připadá mi, že z celého příborového portfolia je úplně nejpodstatnější lžíce. Lžíce je tak samozřejmou součástí našeho života, že často ani nevnímáme její design a z jakého materiálu je vyrobena.

Můj tchán například doma u jídelního stolu vždy vyžadoval tu nejlehčí, hliníkovou lžíci. Ano, tu úplně nejlacinější, kterou zná každý, kdo se někdy stravoval ve školní jídelně nebo nejobyčejnějším bufetu na stojáka. Tchán byl montér. Celý život cestoval za prací po celém světě, miloval a znal jídlo domácí i exotické, ale příbor vyznával skutečně ten nejjednodušší, jak já říkám „bufeťácký, nádražní“. Zvláště pak lžíci.

Telecí řízek za 300 korun? To je tak akorát

Enjoy

Představte si, že máte na talíři nádherný telecí řízek! Je z telecí kýty naklepaný natenko, tak jak je zvykem třeba v Rakousku. Je tak akorát usmažený, samozřejmě na másle. A podávaný s bramborovým salátem. Řekněme, že jeho cena je 300 korun. Připadá vám to moc? Pojďme si s gurmetem Pavlem Maurerem rozebrat, co všechno je třeba do ceny takového Wiener Schnitzelu započítat.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Vyfotil jsem nějaké lžíce a lžičky, co máme doma (viz foto níže). Jsou obyčejné i kreativní, z týkového či olivového dřeva, vykládané perletí, alpakové, stříbrné i plechové nebo aluminiové, porcelánové nebo z různých druhů kovu. A musím přiznat, že některá jídla mi opravdu více chutnají s jiným příborem, který se k nim prostě lépe hodí.

Mám doma třeba sadu dřevěných lžic, které vyrábí jeden rodinný podnik ve Šluknovském výběžku. Mají lžíce z třešně, javoru, akátu a mnoha dalších stromů. Působí v puse sametově, měkce, jsou elegantní do ruky a určitý konkrétní strom může být spojen s naším datem narození, takže lžíce se dá vyrobit „na míru“.

O dřevěnou lžíci musíte pečovat. Občas ji „vykoupat“ v olivovém oleji a hlavně nedávat do myčky. Je velmi praktická při míchání pokrmů připravovaných v teflonových pánvích, takže si je nepoškrábete. S dřevěnou lžící moc rád jím jogurty nebo rýžová jídla na způsob číny.

Víme, kde si v Praze dáte nejlepší plzničku

Enjoy

Češi milují pivo. A umí ho i skvěle uvařit a načepovat. Gurmet Pavel Maurer radí, kam si v Praze skočit na excelentní plzničku nebo dvě. Třetí už ale leze hodně do peněz.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Klasická kovová lžíce spolu s vidličkou se hodí k italským těstovinám s různými omáčkami ze sýrů, rajčat a chilli papriček. Vidličkou si namotáváme špagety, napichujeme penne a podobně, ale lžička je veledůležitá pro omáčky, aby nám totiž nezbylo to nejlepší na talíři. Kromě toho Italové milují a vyžadují lžíci ke špagetám proto, že si na ni naberou sugo a v něm si „vyválí, vykroutí a vykoupou“ těstovinu. No a když i tak něco zůstane na talíři, vytřou si ty poslední dobroty kouskem bílého chleba, který je tradičně vždy na stole připraven.

Ty hlavní lžíce v naší civilizaci jsou samozřejmě lžíce kovové, tedy ty nejběžnější. Někdy bývají malé do pusy, někdy zase moc těžké, jindy mělké, takže moc polévky se vám tam nevejde a hodně se při jídle natrápíte. Osobně nemám moc v lásce lžíce na polévku příliš těžké, v tom jsem zajedno se svým tchánem. Ale rozhodně nevyznávám plechové či hliníkové. Ty mi fakt vůbec „nechutnají“!

Nejezte blbě s Pavlem Maurerem: Trdelník se sekanou? Dobrou chuť, české to není

Enjoy

Nedávno mi syn nabídl, že si můžu dát chat, tedy okamžitý osobní rozhovor, s umělou inteligencí (AI). Prý mi odpoví na úplně všechny otázky na světě. Pochopitelně jsem skončil u gastronomie.

Pavel Maurer

Přečíst článek

Ovšem když je lžíce z kvalitního kovu, dobře vyvážená, bez zbytečných ornamentů a poměrně minimalistická, tak to mi s ní hned víc chutná. Před lety jsem podlehl pokušení koupit si k narozeninám neuvěřitelně krásnou, designovou lžíci. Byla z dílny módního giganta Giorgio Armani. Stříbrná, protkaná zlatými nitkami filigránských ornamentů. Ujišťoval jsem sám sebe, že ji budu používat výhradně při svátečních příležitostech. Gulášovku jsem s ní konzumovat nezamýšlel. Nakonec jsem si ji ale nekoupil. Byla okouzlující, ale bohužel velmi těžká. Přiznám se, že i cenovka 27 tisíc korun mě odradila, poměr cena/výkon pro mě opravdu nefungoval.

Mám také jistou slabost na malé, řekněme kávové, čajové nebo dezertní lžičky. Moje nejoblíbenější kávová lžička je od architekta Jana Kaplického (viz foto výše), která stejně jako jeho úžasné světoznámé stavby je zcela výjimečná. Všechny jeho díla jsou inspirována přírodními tvary. To je konečně vidět i na této malé lžičce, která není rovná, ale malinko zahnutá, tak jak tomu v přírodě přirozeně bývá. Pro mne je dokonalá ve své nedokonalosti a nerovnosti. Kromě této mám v puse také rád lžičky perleťové, moc dobře „chutnají“, jsou dokonale hladké a jemné, bez jakýchkoli aromat a pachutí.  

Lžíce i lžičky, tyto nenápadné a běžné součásti našeho gastronomického života, se zdají být nezajímavým tématem, protože je máme pořád po ruce a denně všude kolem sebe. Já je ovšem považuji za velmi důležitou součást každého našeho jídla či nápoje. Mohou být zcela obyčejné, ale také prudce kreativní. Mohou umocnit náš kulinární zážitek a také jej totálně změnit či dokonce zničit.

Myslím, že každý, kdo má rád dobré jídlo, kvalitní kávu či jiný nápoj, by měl věnovat pozornost jakým kouskem příboru se do něj pustí? Z čeho je příbor vyroben, jaký má design a jak mu právě s tímhle gastronomickým pomocníkem bude nakonec chutnat!

Sledujte nový gastroseriál Nejezte blbě s Pavlem Maurerem na newstream.cz