Karel Pučelík: Dny Emmanuela Macrona jsou sečteny
Francouzská politika nápadně připomíná podivnou reality show. Premiérské šachy však jsou jen zástupnou bitvou o budoucnost prezidenta Emmanuela Macrona. Řešení se přitom nabízí zcela jasně. Co třeba nechat vládnout vítěze voleb?
Nový francouzský premiér Sébastien Lecornu by se ve svém sídle Matignon raději neměl nijak zvlášť zabydlovat a věci raději nechat v banánovkách. Práce šéfa pařížské vlády by se totiž dala označit za sezonní práci nebo krátkodobou brigádu. Lecornu je už pátým držitelem funkce za necelé dva roky. Každý z jeho předchůdců se po pouhých několika měsících znelíbil parlamentu.
Nic nenaznačuje, že by to v tomto případě mělo dopadnout jinak. Zdá se navíc, že prezident Emmanuel Macron, který jména vybírá (či tahá z klobouku?), ani s žádnou dlouhou misí pro nového premiéra nepočítá. Jeho úkolem má být hlavně to, aby se do konce roku podařilo prohlasovat parlamentem návrh rozpočtu a předešlo se tak (ještě většímu) politickému a ekonomickému chaosu.
Sébastien Lecornu, ačkoli patří mezi nejmladší držitele funkce a doposud má na kontě několik věkových rekordů, je prý velmi obratný politik. Nedělá mu problém mluvit s různými stranami politického spektra, což je dobrá vlastnost pro aktuální situaci. Bez domluvy s názorově odlišnými bloky se totiž nikam nedostane. Tím ale výčet výhod končí.
Francouzský prezident Emmanuel Macron v úterý večer jmenoval novým premiérem současného ministra obrany Sébastiena Lecornua, informovaly agentury Reuters a AFP s odvoláním na Elysejský palác. Dosavadní francouzský premiér François Bayrou podal v úterý demisi poté, co jeho menšinová vláda neustála v pondělí hlasování parlamentu o důvěře.
V pořadí čtvrtý premiér Francie za 14 měsíců má zachránit rozpočet i Macrona
Politika
Hledání ztracené legitimity
Je evidentní, že problém není v dosavadních premiérech. Borneová, Attal, Barnier, Bayrou a patrně ani Lecornu nepatří mezi neschopné postavy. O ně tu ale nejde. Je vidět čím dál tím víc, že žábou na prameni je prezident Macron, který se nemůže srovnat s tím, že jeho slavné dny – minimálně na domácí scéně – už jsou sečteny. A systém, který dovoluje vládnou kabinetům bez podpory parlamentu.
Když Maron před rokem a něco vyhlásil předčasné volby, jeho Obnovu poměrně jasně porazila levicová Nová lidová fronta, přestože před druhým kolem s centristy spolupracovala s cílem odstavit krajně-pravicové kandidáty. A Macron se k ní zachoval dost nevděčně. Ačkoli nejvíce poslanců náleží k levici, v poslední době se ve vedení vlády točí jak apoštolové na Orloji premiéři s konzervativní historií. Ani Lecornu není jiný – před tím, než zakotvil v prezidentově bloku, byl členem Republikánů.
Vládnou lidé, o které nestojí poslanci ani voliči. Prezidentské kabinety se pokouší o reformy, pro které nemají podporu v parlamentu ani společenskou legitimitu. Například plán na utahování opasků, který skolil Bayroua, se až příliš dotýkal méně bohatých vrstev. Levice ale chce něco jiného, například návrat daně z majetku, kterou Macron v minulosti nechal zrušit.
Vojska NATO na Ukrajině by pro ruskou armádu byla legitimním cílem útoku, řekl dnes ruský prezident Vladimir Putin. 
Putin vyhrožuje. Vojska NATO na Ukrajině by byla pro Rusko legitimním cílem
Politika
Cesta ven je jednoduchá? Tedy svým způsobem
Ještě na začátku svého druhého mandátu byl Emmanuel Macron zajímavou postavou – politikem s vizemi a sebevědomou strategií nejen pro Francii, ale i pro Evropu. Jeho aktuální počínání však lze sledovat jen se sebezapřením.
Nemusí přitom rovnou rezignovat na prezidentský mandát, jen pověřit sestavením vlády vítěze voleb, jak se to obvykle v demokraciích dělává... To by ale vyžadovalo zralý státnický přístup.
Nejhorší na celé té taškařici je, že léta strávená v chaosu a přešlapování budou Francii chybět. Jestli nakonec vyústí v další nedůvěru v politiku, kterou využijí populisté, rozhodně to nebude zlaté písmo, jakým se Macron zapíše do historie.
