Tomáš Fencl: O čem mlčí Alena Schillerová
Babišův útok na veřejné finance vyvolává menší emoce než ten na veřejnoprávní média, ale pro budoucnost země je neméně závažný, píše v komentáři pro newstream.cz ekonom Tomáš Fencl.
Právě sedím v Chicagu, nějakých 7 tisíc kilometrů a 7 časových pásem od Prahy, takže na 15. listopadu na Letnou nedojedu, ale kdybych byl v Praze, šel bych. Babišův pokus o ukončení nezávislosti veřejnoprávních médií (i bolševický způsob, jakým to provádí) je něco, čemu je třeba bránit, chceme-li žít ve svobodné zemi. Není to ale zdaleka to jediné, čím ohrožuje budoucnost země. A zatímco číslo 4:36 přivedlo lidi do ulic, o jiných číslech souvisejících s kroky vládní koalice se mnoho nemluví, ale mělo by se: jedním z nich je 5,27, tedy průměrný výnos do splatnosti, za který ministerstvo financí vydalo poslední emisi střednědobých dluhopisů.
Ministryně financí Schillerová by chtěla, abychom jí věřili, že navrhovaný rekordní schodek státního rozpočtu 386 miliard korun a s ním související nárůst státního dluhu není vlastně velký problém, protože stát bude podle ní hospodařit s „nejnižším saldem veřejných financí ve srovnání nejen se svými sousedy, ale i s průměrem celé evropské sedmadvacítky“. To je hezká kouřová clona. Dáme-li stranou fakt, že odkazem na saldo veřejných financí si bere více než 50 miliard korun od obcí a zdravotních pojišťoven, tak se za ní skrývá velmi nehezká skutečnost, že v dynamice růstu dluhu jsme podle Národní rozpočtové rady na třetím místě v Evropě – a to není dobře. Tatáž rada varuje, že tímto tempem nejenže na dluhový strop brzy narazíme, ale bude to dříve, než jsme čekali.
Drahé peníze
Nicméně zpět k číslu 5,27. Někdo by se na něj měl paní ministryně zeptat. Z praktické stránky věci, důležitější než samotná výše dluhu jsou totiž náklady na jeho obsluhu. V absolutních číslech si na ně paní ministryně vyhradila na příští rok 130 miliard korun, což znamená meziroční nárůst o 20 miliard korun. To je mimochodem větší nárůst, než o kolik se zvyšují náklady ministerstva dopravy, kde bychom asi měli hledat ony „prorůstové“ výdaje, o kterých mluví paní ministryně. Pro porovnání, před Covidem, v roce 2019, jsme na obsluhu dluhu platili necelých 40 miliard korun. Výdaje na dluhovou službu v navrhovaném rozpočtu představují 5,9 procenta vládních příjmů, přičemž před Covidem to bylo 2,6 procenta, to je více jak dvojnásobný nárůst. Ale bude hůř.
Plánované výdaje na dluhovou službu na rok 2027 odrážejí dluh ve výši necelých 4 bilionů korun, za který platíme v průměru zhruba 3 procenta. Ale pozor, tyto náklady odrážejí sazby z dob, kdy si stát mohl půjčovat za 1-2 procenta. Když si šla ministryně Schillerová pro peníze letos na podzim, musela zaplatit oněch 5,27 procenta. Svět se změnil. To není její vina, úrokové sazby jdou nahoru v západní Evropě i ve Spojených státech. Nicméně, dobrý hospodář by měl takové informace vzít v potaz. Argument paní ministryně, že zdědila problémy, neobstojí, nejen proto, že je to laciná výmluva, ale hlavně protože sestavení každého rozpočtu vyžaduje zohlednění reálných zdrojů, makroekonomických podmínek a prioritizaci výdajů. To je její odpovědnost.
Navyšování státního dluhu schodkovým rozpočtem je jedna věc, šlapat na plyn měrou, jakou to dělá paní ministryně za situace rostoucích úrokových sazeb je věc druhá. Jestliže průměrná délka splatnosti státního dluhu je kolem šesti let, tak až bude za tři roky paní ministryně předávat úřad, bude průměrná úroková sazba blíže 4 procenta než 3 procenta. To není predikce z křišťálové koule, to je matematika toho, jak každým rokem budeme refinancovat levný starý dluh novým drahým dluhem. I kdyby výše samotného dluhu dále nerostla (což by vyžadovalo magicky vyrovnaný rozpočet po tři následující roky), zaplatíme tak na úrocích o 33 miliard korun více (tedy zhruba částku, o kterou se zvýší příští rok rozpočet na obranu). Ale nic si nenalhávejme, deficity budou. Šlapat na brzdu je politicky složité i pro fiskálně zodpovědné vlády. Babiš má na populismu cíleném na část společnosti nejméně citlivé k nákladům na růst zadlužení postavenou celou svou politickou platformu.
Státní dluh Česka se za první tři čtvrtletí letošního roku zvýšil o skoro 205 miliard na 3,9 bilionu korun a ke konci roku se má dotknout čtyřbilionové hranice. Momentálně každý Čech teoreticky dluží 356 tisíc korun. Viníkem zvětšování díry ve státní pokladně není jen domácí utrácení neodpovídající rozpočtovým příjmům a nafukující se dluhová služba, ale i celosvětový růst výnosů státních dluhopisů. Investoři chtějí za svou ochotu půjčit zadlužujícím se vládám stále větší a větší odměnu. 
Český dluh míří ke čtyřem bilionům. A jeho splácení bude čím dál dražší
Názory
Brzda bude bolet
Prezident Pavel ve svém projevu k výročí 28. října mluvil o zodpovědnosti nás všech za rozvoj svobodné a demokratické země. Mimo jiné mluvil o rozpočtové odpovědnosti. Má pravdu, když říká, že zadlužování na běžnou spotřebu je nespravedlivé vůči budoucím generacím. Nicméně, diskuze vedená pouze v rovině toho, jak velký je dluh, popř. zda absolutně roste nebo klesá, riskuje, že nastaví laťku pro fiskální odpovědnost příliš vysoko. A tím nechtíc otevře dveře bezuzdnému plýtvání, jaké právě navrhuje Babišova vláda, v duchu nevyřčeného motta, že když už jsme nezodpovědní, tak pojďme rozpočtu pustit žilou pořádně.
Bylo by bezesporu pěkné (a morálně správné), kdybychom měli vyrovnaný rozpočet a tím nezvyšovali absolutní zadlužení budoucích generací. V situaci, kdy je saldo hospodaření veřejných rozpočtů na úrovni 2,7 procenta jde však o dost náročný cíl. Než se k němu dopracujeme, je dobře sledovat i cíle menší a především je třeba věnovat bedlivou pozornost nákladům na obsluhu dluhu a jak rostou v porovnání s růstem ekonomiky. Pokud rostou pomaleji než ekonomika, tak reálně klesají a zbývá tím pádem každý rok více prostoru na ostatní výdaje, při stabilní míře daňové zátěže. A samozřejmě obráceně, pokud dluhová služba roste rychleji, zbývá méně na ostatní položky rozpočtu, nebo je třeba zvyšovat daně, což je také forma omezení jiných, v daném případě soukromých výdajů.
Kromě výše deficitu je tedy potřeba sledovat ještě i úrokové sazby a míru růstu ekonomiky. Z tohoto pohledu byly podmínky v posledních letech docela příznivé: Kromě covidového roku (2020) jsme se až do minulého roku pohybovali v pásmu 2,5–9,9 procenta, komfortní tzv. „polštář“ v makroekonomické hantýrce „g-r“, se kterým jde dosahovat relativního snižování dluhové zátěže bez velkých obětí. Bohužel, časy se mění. Letos je tento rozdíl už jen 1,5 procenta. Příští rok má sice podle predikce ministerstva povyskočit nad 3 procenta, ale to jen díky tomu, že ministerstvo do návrhu rozpočtu na příští rok kreslí nominální růst HDP 6,4 procenta, z čehož reálný růst je 2,5 procenta a zbytek je růst cen. Čili ten polštář nestojí na obnovené síle ekonomiky. Při stabilnějších cenách spadne polštář pod jedno procento.
Co dělat místo toho? Pokud bychom měli fiskálně odpovědnou vládu, tak by schodek státního rozpočtu na příští rok měla držet pod částkou 260 miliard korun, při které by sice absolutní dluh narostl, ale relativní náklady na jeho obsluhu zůstaly stejné. To je mimochodem plus mínus stabilizační strategie předchozí Fialovy vlády, kterou bohužel ministr Stanjura nedokázal ani vysvětlit, natož obhájit.
Naopak, pokud Babiš a Schillerová prosadí navrhovaný rozpočet a v následujících letech udrží stejné rozpočtové parametry (tomu, že začnou najednou konsolidovat blíže k příštím volbám, nemohou věřit ani oni sami), tak příští vláda bude muset šlápnout na brzdu mnohem silněji a bolestivěji a snížit schodek řádově o 280 miliard korun. Pro představu, to dodatečné sešlápnutí brzdy odpovídá víceméně celému rozpočtu ministerstva dopravy a je o něco málo větší než roční výdaje ministerstva vnitra.
Koalice chce přílepkem zavést bankovní daň ještě na letošní zisky. Jenže evropské zkušenosti ukazují, že stát může vybrat mnohem méně, než čeká. A účet nakonec banky přehodí na své klienty. Dražší hypotéky, horší úročení vkladů a vyšší poplatky. Politické body tak může inkasovat vláda, zatímco náklady ponesou domácnosti a firmy. 
Babiš chce sáhnout bankám na zisky. Odnesou to hypotékáři i spořílci
Názory
Odložená odměna
Slavný „marshmallow experiment“ na Stanfordově univerzitě v 60. letech minulého století měřil, jak jsou malé děti schopny odolat nutkání k okamžitému uspokojení tužeb (dostat jednu sladkost) ve prospěch větší odměny v budoucnosti (více sladkostí). Paní ministryně hrdě prohlašuje, že její rozpočet je „rekordně investiční“ a „silně prorůstový“. Pravda je jiná: S výjimkou výdajů na obranu, kde Babiše k umoření vnitřního dluhu nutí více spojenci, než pocit odpovědnosti za svrchovanost země, rostou nejvíce výdaje ministerstva práce a sociálních věcí. Neschopnost ministryně Schillerové přizpůsobit výdaje možnostem ekonomiky znamená, že za momentální potěšení ze zvýšené spotřeby platíme rekordně vysokou část dostupných zdrojů a tím méně zbyde na investice, nejenom v příštím roce.
Hrozba toho, že někdy v nadcházejících letech nebudeme splňovat jakási Maastrichtská kritéria, je asi tak hmatatelná a naléhavá jako příslovečná hrozba přelidnění na Marsu. Ale jednoduché kupecké počty ukáží, že kroky současné vlády podkopávají finanční zdraví země na roky dopředu. Náklady na obsluhu Babišova dluhu mají všechny charakteristiky sněhové koule, která se v příštím a každém dalším roce bude nabalovat. Dobrý hospodář se takto nechová.
Autor je ekonom
