David Ondráčka: Papež jako globální superstar. Francie zažila comeback katolicismu
Návštěva papeže Lva XIV. ukázala nečekaně silnou tvář katolicismu ve výrazně sekulární Francii. Statisíce lidí v ulicích, obří mše i atmosféra připomínající rockový koncert zároveň ukázaly, jakou společenskou sílu může mít víra a společný rituál i v zemi postavené na principu laïcité, píše analytik a bývalý ředitel Transparency International ČR David Ondráčka.
Návštěva papeže Lva XIV. ve Francii byla velkolepá, bez přehánění. Obrovské množství lidí na veřejné mši na Champs-Élysées, statisíce lidí vítající papeže v ulicích a show ve stylu rockového koncertu na stadionu Stade de France. Ukázalo to jinou Francii a taky komunikační styl současného papeže, který působil jako naprostá globální superstar dnešní doby.
Francie zažila s návštěvou papeže jakýsi comeback katolicismu. Papež se po Paříži přesunul do Met a do Lurd, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst katolického světa, kde se setká s nemocnými a poutníky. Je to vlastně docela přesný obraz současné Francie a katolicismu: trochu republika, trochu katedrály, trochu stadiony a trochu Lurdy.
Na setkání s papežem Lvem XIV. zamířily desetitisíce Španělů. Programu vévodily duchovní události a spousta setkání. Mimo to ale také stihl rozčeřit vody španělské politiky, která aktuálně čelí náporu krajní pravice.
Papež se ve Španělsku zastal migrantů a vystoupil proti krajní pravici
Politika
Papežská superstar v zemi laïcité
Současný papež na mě působí dobře, jako skromný, usměvavý a sympatický pán, který kolem sebe nevytváří velké drama. Je to čistě jen osobní dojem, ale z jeho vystupování je cítit klid, vyrovnanost a určitý nadhled. I jeho projevy ve francouzštině, která sice není perfektní, ale je slušná, pronášel uklidňujícím, až konejšivým způsobem. Po Františkově výrazné osobnosti je to vlastně docela zajímavá změna: méně gest, méně emocí, více klidu.
Ale musím říct, že je zároveň pro celý spektákl těžké udržet tu hranu, kdy klidně působící papež zároveň vyprodává stadion, má lepší merch než rockové kapely a celá režie návštěvy z něj dělá popkulturní ikonu.
Papež, mobily a 800 tisíc fanoušků
Sám jsem se byl podívat a viděl jsem papamobil projíždět ulicemi. Na několik vteřin se kolem něj zvedl les natažených rukou s mobily, každý chtěl zachytit svůj kousek papeže, mít selfie nebo krátké video. Tři vteřiny, které pak zůstanou v telefonu možná roky. Společnost spektáklu v přímém přenosu.
Je zajímavé, že ve výrazně sekulární společnosti, kde víra pro mnoho lidí tolik neznamená, najednou statisíce lidí touží být u něčeho, co přesahuje jejich každodenní život. Možná je to jeden z paradoxů dneška. Čím složitější a překotnější svět kolem nás je, tím silnější může být potřeba nějaké kotvy. A pro část lidí jí stále může být víra, tradice nebo prostě jen společný rituál. Papež tak v Paříži nebyl jen církevní autoritou, ale také vzácnou příležitostí na chvíli zastavit ten permanentní kolotoč a být u toho. A mít to ještě natočené na mobil.
Premiérovi někdo napíše na Facebook, že se mu nelíbí rozsudek v konkrétní kauze. Babiš obratem, bez přemýšlení (je to přece manažer, co maká, nemá čas na přemýšlení), posílá sms svému ministru spravedlnosti, řešte to okamžitě, pán minister.
David Ondráčka: „Dejte mu víc“. Aneb trestní politika přes SMS
Názory
Sekulární, republikánská Francie
Existuje určitý paradox: papež sloužil obří mši prakticky v srdci republikánské Paříže, na ose Champs-Élysées a Place de la Concorde, tedy ve státě, který má od roku 1905 velmi přísně oddělenou církev od státu. Návštěva papeže je tak náboženskou událostí, ale potkává se s principem laïcité.
Z pohledu francouzského státu přitom nejde o žádné prolomení sekularismu. Laïcité neznamená zákaz náboženství ve veřejném prostoru, ale neutralitu státu a oddělení státní moci od náboženských institucí. Papež tedy může sloužit veřejnou mši, ale stát tím nedává katolicismu zvláštní právní status. Právě zde je francouzský model odlišný od zemí, kde je náboženství mnohem těsněji propojeno se státní identitou.
Francie: od dcery církve k republice
Má to hodně historických souvislostí. Francouzští králové byli postupně prezentováni jako „nejstarší synové církve“ a Francie jako její výjimečné království. Historická realita byla méně harmonická. Vztah Francie a Vatikánu byl směsí spolupráce, soupeření a vzájemného využívání (vzpomeňme na schisma s papeži v Avignonu). Francouzská monarchie chtěla prostřednictvím církve posilovat svou legitimitu, zatímco papežství mohlo v největší katolické mocnosti Evropy vidět důležitého spojence. Současně ale francouzští panovníci prosazovali značnou autonomii vůči Římu. „Nejstarší dcera“ tedy nebyla poslušnou dcerou, ale spíš členem rodiny, který měl o svém místě u stolu vlastní představy.
Ironie dějin je, že z tohoto velmi katolického příběhu se postupně zrodila dnešní sekulární, republikánská Francie. Revoluce, osvícenství, republikánství a nakonec princip laïcité vztah státu a církve zásadně proměnily. Definitivním předělem byl zákon o odluce církví od státu. Francie se tak z „nejstarší dcery církve“ stala jednou z evropských zemí, které velmi důsledně trvají na institucionální neutralitě státu vůči náboženství.
Zajímavější je spíš rovina společenská: proč o papežovu návštěvu ve výrazně sekularizované Francii existuje tak neskutečný zájem milionů lidí? Francie tak může být současně velmi sekulární republikou a zemí, kde katolická tradice stále dokáže mobilizovat obrovské množství lidí.
