David Ondráčka: Francie hoří. Za plameny je vzpoura generace bez budoucnosti
Mladí mají zachránit planetu, uživit stárnoucí společnost, pracovat déle a ještě si nějak obstarat bydlení, na které stále častěji nedosáhnou. A připravovat se na to mají ve školách, kde chybějí učitelé a někdy i základní vybavení. Francouzští studenti už mají této nabídky dost. Hořící školy jsou nepřijatelnou hranicí protestu, za násilím je ale otázka, kterou bude muset řešit celá Evropa: co vlastně mladým nabízíme za budoucnost?
Francie už zase hoří, studenti zapalují školy, hlásají titulky českých médií. Ale proč studenti protestují? Důvod je úplně pochopitelný: chtějí kvalitní školství 21. století, které je připraví na budoucnost. Mají být generací, která tuto budoucnost zachrání (ta na ně moc nadějně nevyčkává), ale ve škole sedí v ruinách, učí je demotivovaní učitelé podle zastaralých schémat a striktní disciplínu hlídají na chodbách bachaři pomocí přísných trestů.
Studujte, poslouchejte a smiřte se s tím
Studenti naprosto pochopitelně žádají více peněz do školství, méně přeplněné třídy, lépe zaplacené a motivované učitele, nechtějí být ve škole od 8 do 18 hodin a pak dělat celý večer úkoly, chtějí předvídatelné maturity a udržované školní budovy (ne současné ruiny). Ano, protest je ostřejší, ve francouzském stylu. Není to jako u nás na Letné, kde není nutno, aby bylo přímo veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.
Francie řeší stejný problém jako všechny vyspělé demokracie. Mladým lidem slibuje budoucnost, kterou jim současný systém neumí doručit. A mladí začínají být netrpěliví a na vlastní škole to vidí nejpříměji. A do toho jim systém říká: Hlavně se dobře učte a buďte poslušní. Fajn, jen nám nejdřív řekněte, k čemu přesně, kdo nás bude učit a co? Instituce, která je má na tuto velkou budoucnost připravit, totiž sama připomíná minulost.
Budoucnost je vaše, jen škola je v ruinách
Francouzská škola fakt není žádný studentský wellness. Disciplína je tvrdá a pravidla přísná. Přeplněné třídy, chybějící učitelé, zastaralé vybavení, nefunkční topení, žádná klimatizace ve vedrech, zchátralé budovy. Učitelé rotují, supluje se, rozvrhy se mění. A stát přitom studentům velmi vážně vysvětluje, že právě vzdělání je klíčem k jejich budoucnosti.
Rychlá mobilizace
Před pár týdny šlo o protest několika jednotlivých škol, ale během posledního týdne se z lokální nespokojenosti začalo stávat celostátní studentské hnutí. Impulzem bylo lyceum Saint-Exupéry v Créteil, kde nebyla obsazena řada učitelských míst. Ve čtvrtek už bylo po celé Francii zaznamenáno více než 300 různých protestních akcí, blokád či demonstrací.
Rychlost, s jakou se mobilizace rozšířila, ukazuje, že nejde jen o několik nespokojených škol. Problémy školství jsou systémové. Studentské unie propojily středoškoláky s vysokoškolskými studenty. Z původně několika blokovaných škol se tak během několika dnů stává velký protest, který už vláda nemůže odbýt jako pár nespokojených studentů před jednou školou. A pro část protestujících se navíc tématem stala samotná reakce státu: kritizují policejní zásahy proti blokádám a to, co považují za nepřiměřenou represi. Do protestů se proto postupně přimíchala i širší nespokojenost s vládou a s její sociální a rozpočtovou politikou.
Kde je naše budoucnost?
Školy jsou jen vrcholem ledovce. Pod ním je mnohem obecnější obava mladé generace, že dostala účet za budoucnost, kterou si sama nevybrala. Má se učit více, pracovat déle, a přitom si není jistá, jestli si za to všechno jednou bude moci dovolit vlastní bydlení. Když pak stát řekne, že na školy nejsou peníze, je celkem pochopitelné, že se někteří začnou ptát, kde se ty peníze vlastně ztratily a jak ta budoucnost vlastně bude vypadat.
Za konkrétními stížnostmi na kvalitu škol je mnohem širší generační pocit: Budeme se mít hůř než naši rodiče a prarodiče? Předchozí generace mohly skoro v celé poválečné Evropě počítat s růstem životní úrovně, rozšiřováním sociálního státu a dostupným bydlením. Dnešní mladí vstupují do dospělosti v prostředí drahého bydlení a nejisté práce.
Paralely s rokem 1968?
Není náhoda, že se ve Francii okamžitě objevují paralely s rokem 1968. Společný je určitý generační pocit, že instituce nerozumějí tomu, co mladí lidé očekávají od života, a že dosavadní pravidla přestávají fungovat. Rozdíl je v tom, že dnešní protestující mají sociální sítě, mnohem rychlejší mobilizaci a výrazně kratší cestu k celostátní politice.
Historicky je to samozřejmě jiný svět, ale mechanismus má něco společného. Mladá generace má pocit, že instituce žijí v jiném století než ona. Jde jí o bydlení, školství, klimatickou a ekonomickou nejistotu a pocit, že politický systém neumí nabídnout přesvědčivou představu budoucnosti. Samozřejmě to neznamená, že každá forma protestu je stejně legitimní. Mezi stížností na rozbitou školu a zapálením školní budovy je dost zásadní rozdíl.
Školy se blokují, prezidentská kampaň se rozjíždí
Francie je dnes už ve volební kampani, prezidentské volby v dubnu 2027 jsou na dohled, každý konflikt je okamžitě součástí politického boje. Školství, rozpočet, policie, sociální politika, veřejné služby. Kdo za současný stav může a kdo nabídne změnu?
Vláda uznává, že problémy škol jsou reálné, ale odmítá násilí a blokování škol. Po incidentech došlo k rozsáhlým policejním zásahům a zatčením. A obviňuje lídra levice Jeana-Luca Mélenchona, že se snaží protestní hnutí politicky využít pro sebe (což ja asi fakt). Oslovuje své přirozené voliče, mladé lidi s pocitem, že stát zanedbává veřejné služby. Mélenchon ale současně potřebuje před prezidentskými volbami 2027 působit jako kandidát schopný oslovit i širší část společnosti.
