Ekonom Petr Bartoň: Třetí pilíř byl jen formou podojení státního rozpočtu

Pokud bude někdo spoléhat jen na státní důchod, musí počítat s minimem třeba ve výši dnešních deseti tisíc korun. Ale spoření v penzijních fondech Čechům jejich budoucí důchody nezachrání. „I kdyby tam teď lidé skutečně masově šli a dávali do něj peníze ve velkém, takže by to nebyla jen optimalizace státního příspěvku a daní, kýžený efekt by to nepřineslo. Protože penzijní společnosti by se ani tak nemohly pouštět do zajímavých investic. Jsou i nadále svázány velkými a celkem pochopitelnými regulacemi,“ říká v rozhovoru pro Newstream hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň.

Co říkáte reformě penzijního připojištění respektive doplňkového penzijního spoření, kterou vláda představila pod názvem Lepší penzijko? Co si lze slibovat od zdvojnásobení státního příspěvku pro mladé do 30 let?

Souhlasím s tím, že je potřeba namotivovat mladé, aby se začali starat o své peníze mnohem dříve, než budou mít penzi na dohled. Protože tehdy ještě působí ten zázračný efekt složeného úročení, o němž mluví i vláda. Platí, že čím dříve začnete spořit, tím více se vám peníze zúročí. Začnete spořit třeba s malým úrokem a skutečně vydělávat začnete až po několika letech.

Proto i pro mladé lidi je dobré ukládat si nějaké peníze, i když na začátku neuvidí tak velký růst. Jenže pak najednou, třeba po dvaceti, třiceti letech, začne působit efekt zahnuté hokejky na grafu, kdy se to najednou zlomí a výnosy jdou strmě nahoru. Takže pokud začnete spořit v nějakých 30, 40 letech, tak už vás ten hokejkový efekt mine. Jenže vlády vždy verbovaly do systému mladé na špatné pohnutky a nové změny to zlepšují jen částečně.

Lukáš Kovanda: Češi vědí, že si na důchod musí spořit. Začínají však pozdě a odkládají málo

Názory

Státní důchod většině Čechů k udržení dosavadní životní úrovně stačit nebude. Přesto lidé začínají spořit pozdě, odkládají nízké částky a své peníze často nechávají v příliš konzervativních produktech. Dostatečnou rezervu na stáří si proto vytváří jen menšina z nich.

Lukáš Kovanda

Přečíst článek

Jak to myslíte?

Přístup státu připomíná obchodníka, který vám chce prodat hrnce, jež nepotřebujete, a láká vás na slevičku a mluví o dobrém obchodu. Mladí by měli vstupovat do systému proto, aby své budoucí peníze vydělávali svými investicemi. Ne aby jejich investice byly poukázkou na peníze od státu. Problém třetího pilíře byl, je a podle navržených změn i nadále bude v tom, že nemotivuje lidi investovat. Láká je na státní příspěvek. A daňovou optimalizaci. Vzpomeňte si, že když vám někdo radil dát si peníze na penzijní připojištění či spoření a vy jste se zeptala proč, odpověď zněla, že na tom nevyděláte, ale získáte státní příspěvek a snížíte si daně.

Takhle to fungovalo ve větším měřítku?

Data ukazují, že dosavadní úložky nebyly takové, aby mohly něco naspořit, ale odpovídají objemům, které byly nejvýhodnější vzhledem k tomu, kolik se dalo získat na státní dotaci či daňové úspoře. Takže zatím ten třetí pilíř nebyl formou spoření, ale formou podojení státního rozpočtu skrze daňový odpis či státní příspěvek. A to je třeba změnit, ale navržená reforma to napravuje jen částečně.

Takže na dosavadní motivaci lidí jít do penzijka jen kvůli penzijnímu příspěvku a daňové úspoře plánovaná reforma nic nezmění?

Nejde jen o existující parametry. Ale i o to, že stát stále tvrdí, a lidé mu to bohužel věří, že jde pouze o doplňkové penzijní spoření a že ta hlavní penze bude pokryta z prvního pilíře. Tedy od státu a že stát na ni vždy bude mít. Tím lidi utvrzuje v přesvědčení, že nemusejí spoléhat na své vlastní síly, ať už tím třetím pilířem, anebo jinak. Tedy že se o penzi nemusíte starat, protože stát se o vás postará.

Obzvlášť zákeřné je tohle ubezpečování pro mladé. Protože v nich tímhle vypěstujete celoživotní víru, že se o ně stát postará. A až se ukáže, že státu peníze došly, bude už pozdě na to, aby si našetřili. A peníze prostě dojdou. Demografická data jsou těmi nejspolehlivějšími daty, které ekonomie vůbec má. Nevíme, o kolik bude růst HDP letos, natož za dvacet let, ale víme, jak bude za dvacet let vypadat poměr důchodců a těch, kdo jim ty důchody platí. A najednou babičky a dědečkové budou naprosto zaskočeni, protože oni si přece celý život na ten svůj důchod spořili a nevěděli, že neodvádějí v rámci sociálního pojištění peníze na důchod pro sebe, ale pro své otce a dědy. A že tedy nemají pro sebe naspořeno vůbec nic a jsou vydání napospas mladým, kterých ale v ten moment bude málo.

Ekonomický diář Pavla Párala: Vláda se snaží přiblížit penzijní armagedon

Názory

Dnes připadá na sto lidí v produktivním věku (20–64 let) přibližně 32 seniorů starších 65 let, do roku 2050 tento počet vzroste na 50 až 60 seniorů na sto pracujících. Nikoho zodpovědného to nemůže nechat v klidu. Neřešení penzí v této situaci zavání státním bankrotem a každá normální vláda by to řešila.

Pavel Páral

Přečíst článek

Vlády už ale začaly říkat lidem pravdu, tedy že na důchody brzy nebude…

Máme jeden z nejméně zreformovaných důchodových systémů v bývalých postkomunistických zemích. Tím pádem i jeden z vůbec nejstátnějších systémů. A velmi rádi srovnáváme naše a německé platy a důchody a divíme se, jak je možné, že Němci berou o tolik více. Ale vůbec si neuvědomujeme, že německý důchod podléhá zdanění. My jsme jednou z mála zemí, kde se z důchodu daně neodvádějí.

A druhá věc, kterou nevidíme. Zhruba polovina toho německého důchodu je od státu, zbytek si musel tamější důchodce naspořit sám v rámci druhého či třetího pilíře. Pokud jde o nás: Ekonomové – a podle toho by se měl poznat ekonom od neekonoma – by neměli říkat, že na důchody nebude. Měli by striktně říkat, že na státní důchody nebude. Že pokud bude někdo spoléhat na státní důchod, pak se musí připravit na nějaké minimum. V dnešních penězích řekněme deset tisíc.

Pokud máte vlastní bydlení, tak byste s těmi deseti tisíci asi nějak přežila. V létě byste mohla utratit maximálně pět tisíc, abyste měla na zimu 15 tisíc a mohla si zatopit a tak dále. Takže ten důchod by byl na čisté přežití. Ale jen pro důchodce s vlastním bydlením. Ale i pro něj by to bylo přežívání o chlebu a o vodě. Pokud by si nenaspořil ze svého. A za předpokladu, že mu to stát nesebere. Což je smutný osud, který potkal některé druhé pilíře v nám podobných zemích, jako jsou Polsko, Maďarsko a částečně Slovensko. Člověk si tam našetřil a stát mu to potom sebral. Tedy formálně nesebral, ale ty skutečné úspory, někde reálně ležící a investicemi vydělávající, mu zkonvertoval do slibu, že mu o ně navýší právě ten státní důchod placený budoucími mladými.

Karel Pučelík: Zázračný lék na zadlužené rozpočty? Ne, jen férové daně

Názory

Pokud by nadnárodní korporace platily daně tam, kde působí, „z ničeho nic“ by se v daňovém výběru globálně objevilo kolem 500 miliard dolarů. Už století svět přihlíží účetním machinacím. Nyní to však vypadá, že si vlády začínají uvědomovat, že se samy připravují o peníze, které jim mohou pomoci z dnešní svízelné situace.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Druhý pilíř a strach ze zásahu státu

A co náš druhý pilíř, který rozjela vláda premiéra Petra Nečase a který existoval od ledna 2013 do prosince 2015?

My jsme ho rozjeli tak pozdě, že už jsme viděli, jak to dopadá v zemích, které s ním začaly dřív. A že se tamní vlády neubránily pokušení sáhnout si na ty reálně naspořené peníze. Jenže tam nebyla žádná záruka splnitelnosti tohoto slibu. Peníze toho člověka, naspořené ve druhém pilíři, byly projedeny v prvním pilíři a účet za to padl na bedra budoucích generací. My jsme naštěstí ten druhý pilíř, když jsme viděli, že ty druhé pilíře v zahraničí nejsou imunní vůči státním konfiskacím, nakonec pořádně ani nerozjeli.

O ten druhý pilíř ale ani nebyl zájem.

Naštěstí. Pokud věříš, že tu do doby tvého důchodu nebude ani jedna vláda, která by na to sáhla, jako to udělala v Polsku, Maďarsku a částečně na Slovensku, tak tam ty peníze dej, říkali finanční poradci. Ale hraješ loterii. Postačí, aby na to jedna jediná vláda dostala chuť, a už jsi prohrál, dodávali. To, že tady o druhý pilíř nebyl zájem, je částečně dáno právě tím, že jsme viděli ty zahraniční přístupy.

Neznamená to ale, že druhý pilíř není udělatelný. Třeba ten švédský je nezkonfiskovatelný vůbec, nebo jen velmi obtížně. Protože tam jsou ve fondech propojeny druhopilířové peníze s jinými, nedůchodovými penězi jiných. A kdybyste ho chtěla znárodnit? Těžko byste oddělila ty druhopilířové peníze od peněz veřejnosti. To je vlastně pojistka proti znárodnění.

Nalákat mladé na Lepší penzijko? Příliš ambiciózní, zní od lidí z byznysu

Money

Změny penzijního spoření se státním příspěvkem, které chce do konce června schválit vláda, cílí hlavně na to, aby si na penzi začali spořit už děti. Lidé z byznysu jsou k tomu skeptičtí.

Ivana Pečinková

Přečíst článek

Zapomeňte na třetí pilíř

Co by teda mělo Česko dělat? Druhý pilíř je u nás evidentně nevybudovatelný.

Přesně tak. Kvůli politickému nebezpečí.

Kudy tedy jít, aby lidé nebyli závislí jen na státním důchodu?

Zapomenout na třetí pilíř. I kdyby tam teď lidé skutečně masově šli a dávali do něj peníze ve velkém, takže by to nebyla jen optimalizace státního příspěvku a daní, kýžený efekt by to nepřineslo. Protože penzijní společnosti by se ani tak nemohly pouštět do zajímavých investic. Jsou i nadále svázány velkými a celkem pochopitelnými regulacemi, protože jde o bezpečnost peněz.

V novém nastavení zmíněnou novelou jsou regulace mírnější, takže penzijním společnostem dovolují v rámci fondů životního cyklu u mladých klientů trošičku zariskovat, protože případné ztráty jsou pak během třiceti a více let cyklu spoření vyrovnány. Ale i tak zůstává třetí pilíř natolik limitovaný, že pokud byste si jím chtěla reálně vydělat nějaký skutečný příjem pro dobu po odchodu do penze, tak nemáte šanci. Protože dosažená procenta zhodnocení budou nedostatečná.

Spořit 30 let se zhodnocením tři procenta ročně dává úplně jinou částku než 30 let se šesti procenty. Vypadá to, že jde o dvojnásobek, ale tak to není. Díky složenému úročení je zhodnocení trojnásobné. To je právě efekt té hokejky. Takže třetí pilíř nedává při současné úrovni regulace smysl, pokud si někdo chce třetím pilířem skutečně vydělat na důchod. Jenže zároveň ta regulační omezení, pokud se má spoření na stáří odehrávat formou třetího pilíře, prostě být musí.

Ivana Pečinková: Lepší penzijko – cesta odnikud nikam

Money

Přání je otcem myšlenky. Tak by se dala zhodnotit představa vicepremiérky a ministryně financí Aleny Schillerové, potažmo vlády, o tom, jak zajistit Čechům lepší penze.

Ivana Pečinková

Přečíst článek

Vláda tvrdí, že snížení poplatkového stropu penzijním společnostem zásadním způsobem zvýší výnosovost penzijních portfolií. Jak to vidíte vy?

Ano, formálně lidé mohou něco ušetřit na poplatcích. Je tu ale nebezpečí, že se fondy přizpůsobí a budou ještě méně výnosné než doposud. Penzijní společnosti totiž budou kvůli tomu investovat do aktiv s nižším výnosem, ale větší jistotou výnosu, a tím nahradit jistotu poplatku. Vše ale ukáže praxe. Zatím to je jen teoretické nebezpečí.

DIP je lepší, ale sám nestačí

Co tedy se zabezpečením na penzi?

Jedinou možností je nespoléhat jen na první a třetí důchodový pilíř. Spořit i mimo důchodový systém. Spořit ale neznamená dávat peníze na spořicí účet do banky, ale zvyknout si na aktivní investování. To je dnes jednodušší než kdykoliv v minulosti. Už neplatí, nebudu se do toho pouštět, protože tomu nerozumím a mám svou spořitelnu. Ostatně dnes i v těch spořitelnách aktivně vyzývají klienty, aby nenechávali peníze jen na spořicím účtu, ale aby si sáhli na vyšší výnos investováním. Já osobně třeba neumím spravit boty nebo telefon, tak prostě zajdu za někým, kdo to umí. Stejné je to s tím investováním. Zajdu za někým, kdo se na to specializuje, kdo to umí, ať to dělá za mě.

Jak by si lidé měli spořit mimo důchodový systém?

Nejkonzervativnějším krokem směrem k tomu, že si lidé budou moci aspoň něco vydělat a také se dostat k nějakému daňovému zvýhodnění, je takzvaný DIP. Všichni ekonomové jej chápou jako Důchodový investiční produkt, ale z politických důvodů se tak nesmí nazývat. Tak se hledalo jiné slovo na D a místo Důchodový se mu říká Dlouhodobý investiční produkt. To je momentálně čistě z důchodových produktů nejlepší způsob spoření na důchod. Má všechno, co nabízí třetí pilíř, plus ještě výhody v tom, že fondům pod DIP je dovoleno si skutečně vydělávat. Nejsou limitované jako fondy třetího pilíře. Takže pokud se nenechám zmasírovat tím názvem, ale místo dlouhodobý dosadím důchodový, tak lze říci, že už se nějaká důchodová reforma udála. Ale stále je to krok nedostatečný. Ani DIP nás nezachrání před tím, že budeme z 80 až 90 procent spoléhat na první pilíř.

Proč?

DIP je pro většinu lidí výhodnější než třetí pilíř, ale ani on nestačí. Ten, kdo vidí přicházející průšvih se státními důchody, musí investovat své úspory i mimo DIP. Ale to je dnes jednodušší než kdykoli předtím. Investičních fondů je spousta, a pro orientaci mezi nimi dobře poslouží to nejjistější a časem nejověřenější pravidlo: své peníze svěřím těm, kdo již na trhu existují dlouhou dobu, a tím dokazují lépe než jakýkoli blyštivý leták, že peníze svým spoluinvestorům zhodnotit dovedou.

Některé fondy jsou univerzální, investují „do čehokoli“, některé jsou oborové. A i mezi obory platí „test času“. Nové obory sice lákají na rychlé zhodnocení, ale také nesou riziko, zatímco třeba nemovitosti bývají – pohledem času – větší jistotou. A při srovnání se zahraničím, třeba i s Polskem nebo Maďarskem, na datech vidíme, jak tam běžní lidé svěřují mnohem více svých úspor do investic a investičních fondů. Přitom i samotný český DIP zůstává za svým potenciálem, i proto, že tomu žádné vlády nedělají téměř žádnou reklamu. Ne každý si uvědomuje důležitost investovat, ale pro každého jsou investice důležité. 

Největší překážkou je víra, že se postará stát

Hovoříte o síle produktů, které jsou zcela dobrovolné. Půjde masově přesvědčit lidi, aby se pro ně rozhodli? Mnoho lidí má doposud finance za cosi pro běžného člověka zcela odtažitého a zbytečného a žije představou, že za nás stát vždy vše vyřeší.  

Apriorní nedůvěra v působení čísel a ve fungování rizik je celkem pochopitelná. Obzvlášť vzhledem k tomu, jak malý důraz stát klade na finanční gramotnost. Nedůvěra je dána tím, že se Češi v minulosti občas i zbytečně spálili.

Když slyšíme zprávy o tom, že lidé přišli v nějaké finanční firmě o peníze, už nevidíme, že třeba polovinu z nich to potkalo kvůli malé informovanosti a příliš naivní důvěřivosti. Proto jsem hovořil o důležitosti sledovat, jak dlouho už ta která firma působí. A o to více jsou pak takoví lidé takzvaně obezřetní. 

Ale když jde o soutěž nestátních investic se státními programy, ten paradox vidí každý ekonom: ten samý stát, který selhal ve výchově k finanční gramotnosti a teď vypisuje vzdělávací granty a vyzývá lidi k vyšší gramotnosti, tak ten tvrdí, že na důchody bude. Je to jako kdyby vám slepý člověk popisoval, jak nádherná duha se právě klene nad Katedrálou svatého Víta. Řeknete si, jak to může vědět? Stejné je to se státem. Stát lidem na jednu stranu připomíná, jak naletěli, a dopoledne jim dává lekci z finanční gramotnosti. A odpoledne říká, nestarejte se, důchody budou a snížíme věk odchodu do důchodu. Tím vlastně celou svou dopolední výuku vyvrací.

A může dokonce vyvolat i paniku. Kdo se proti odkladu zastropování věku odchodu do důchodu vzbouřil ve všech průzkumech mínění jako první? Současní důchodci. Těch se ale věk odchodu do důchodu vůbec netýká! A když někdo řekne, že za 20 či 30 let na tehdy vyměřované důchody nebude, ozvou se ti, kteří mají do důchodu jen pár let a na jejichž důchody samozřejmě bude. A ti, kterých se budoucí nedostatek peněz v prvním pilíři skutečně týká, tedy dnes mladí lidé, ti na to naopak neslyší. Vždyť jsou mladí, do důchodu daleko. Takže nakonec vidíme, že vlastně ani rétorika, že na důchody nebude, není nutně tou správou komunikační cestou.