Zanedlouho začne volební kongres Občanské demokratické strany. V éteru přibývají vpravdě děsivé výroky. Diskuse naznačují dilema, zda se strana chce odebrat zpět do 90. let, nebo... Nebo kam vlastně?
Zejména mladí lidé v Evropě se obávají, že pro ně v rozpočtech jejich států nezbyde na výplatu budoucích důchodů. Nutno říci, že jejich obavy nejsou neopodstatněné, penzijní systémy, které jsou základem evropské sociální politiky, budou pod stále větším tlakem. Odpovědí politiků by měla být diskuse vedoucí k moderním reformám, které zvládnou výzvy budoucnosti a zároveň nikoho nenechají na holičkách. Politikům napříč spektrem se do toho ale nechce. Nevěří, že je pak ještě zvolí.
Čekají nás napínavé dny. Až budoucnost ukáže, zda byl plán Donalda Trumpa na svržení venezuelského diktátora úspěšný. Pro tamější lid to nemusí znamenat svobodu a demokracii, stejně tak může na straně obětí skončit i mezinárodní právo.
Média jsou plná zpráv o všeobecném vzestupu krajní pravice. Tento problém se ovšem možná vyřeší sám, protože mladí lidé a nastupující generace v těchto stranách spasitele povětšinou nevidí. Co však se svými radikalizovanými rodiči a prarodiči mají společné, je nechuť k neslané a nemastné politice tradičních stran. Politika se nemusí stát kořistí pravicového populismu, ale aby se zachránila, musí se dost zásadně změnit.
Evropská unie je v lepším stavu, než si připouštíme. Za čtvrtstoletí se z ní stal stabilní projekt. Nemusíme se obávat (nebo se těšit), že by měla v brzké době končit. Vede se ale boj o její podobu. Pokud má být úspěšná, bude třeba jít v procesu integrace dál, zároveň je ale třeba počítat s tlakem euroskeptiků, kteří už sice nechtějí EU zničit, ale zásadně ji přetvořit zevnitř.
Když v květnu vystoupil na balkón svatopetrské baziliky nově zvolený papež Lev XIV., nebyla to pro mnohé katolíky láska na první pohled. Konzervativní róba místo Františkovy střídmosti nahrávala obavám z konce reforem, úřednický přednes čtený z papíru kontrastoval s uvolněností jeho předchůdce. Snad jen jméno naznačovalo, že by Lev mohl mít zájem o sociální výzvy dneška. V čem se odhady trefily a v čem se naopak mýlily?
Pizza je symbolem italské kuchyně. V přepočtu na hlavu však trhá rekordy oblíbenosti někde úplně jinde. Popularitě ale vděčí lehce bizarní lokální variantě, nad kterou by neapolští pizzaři nejspíš pozvedávali obočí. Ve své domovině je ale fenoménem, který je pro některé láskou, pro jiné zase „mraženým zlem“. Tipnete si, kde to je?
Veřejné rozpočty a sociální systémy po celém světě už delší dobu nahlíží do propasti. Jak to vyřešit? Ať bohatí platí víc. Autorem tohoto návrhu není žádný komunista, ani socialistický starosta New Yorku, nýbrž vlivný republikán a bývalý uchazeč o Bílý dům Mitt Romney (na snímku), sám ultrabohatý. V Americe, kde nejbohatší lidé platí nižší daně než zbytek národa, je na podobná prozření nejvyšší čas.
Před rokem svržený syrský prezident uprchl do Moskvy. Rodina Bašára Asada si žije v blahobytu, on sám se vrací k lékařské profesi a chce prý pečovat o oči bohatých klientů. Těžko lze ale očekávat, že by život bývalého diktátora mohl být idylický. Pod skořápkou luxusu se skrývá izolace a bezvýznamnost. Detaily přináší britský deník The Guardian.
Donald Trump chce po BBC deset milionů dolarů. Žaloba amerického prezidenta na britskou veřejnoprávní stanici je nevídanou kapitolou v historii – kdysi – „speciálního“ vztahu. Šance na výhru u soudu jsou poměrně nízké, Trump však vítězství nepotřebuje. Co svým krokem sleduje? A proč by si britský premiér Keir Starmer měl letos pustit Lásku nebeskou?
Česká rodinná politika nastavila podivné rovnítko mezi dítětem a budoucím daňovým poplatníkem. Téměř žádá debata o porodnosti se neobejde bez zmínek o důchodech. Pokud tuto mentalitu „chovatelů skotu“ neopustíme, nikam se nedostaneme. Rodinná politika je ve skutečnosti velmi komplexní, promlouvají do ní ekonomické problémy mladých lidí i ekonomické a genderové nerovnosti. V první řadě by se politici měli snažit situaci rodin zlepšit, přepočítávání důchodového účtu nechat na potom.
Žebříček prestižního magazínu The Economist, který Česko zařadil mezi ekonomické premianty, vyvolal tradiční vlnu sebechvály politiků a současně i gaslightingu názorových oponentů. Víc než cokoliv jiného se ukazuje, že neumíme číst v ekonomických ukazatelích. Ty tu nejsou od toho, aby se po jejich publikaci otevíralo šampaňské, ale aby se podle nich tvořila politika.
Středové a levicové vlády houfně požadují zpřísnění migrační politiky. Doufají, že tak zastaví nástup populistické krajní pravice. Demokratičtí politici se ale snaží zapůsobit na někoho, kdo jimi pohrdá, přitom ale jsou zklamáním pro své přirozené příznivce. Tato taktika je předem odsouzená k neúspěchu, ve výsledku krajní pravici ještě umete cestičku k moci.
Zdiskreditovaném francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu dnes vychází kniha „Deník vězně“. Po ani ne třech týdnech za mřížemi se staví do role protřelého mukla. Mimo to se při čtení úryvků lze těžko ubránit dojmu, že vládnoucí elity jsou prostě jiná sorta lidí. Lepší lidé, pro které platí jiná pravidla. Těžko uvěřit, že politici takto odtržení od reality v západním světě vládli. Nebo snad stále vládnou?
Americký prezident Donald Trump nemá na domácí scéně příliš mnoho efektivních oponentů. Zdá se však, že jednomu z jeho krajanů se daří i v MAGA světě prosadit. Papež Lev XIV. má připomínky vůči americkému postupu na Ukrajině, tvrdé imigrační politice a všeobecnému nárůstu nesnášenlivého populismu i ekonomickým nerovnostem. Vypadá to, že ačkoli papež i Trump mluví o křesťanství, každý z nich popisuje něco úplně jiného.
Voliči ve východoněmecké spolkové zemi Sasko-Anhaltsko dnes budou ✅✅✅ vybírat nové poslance zemského sněmu. Podle průzkumů vyhraje Alternativa pro Německo (AfD), kterou už od roku 2023 zemská tajná služba považuje za prokazatelně pravicově extremistickou. Dostat by mohla 40 až 43 procent hlasů. Pokud získá většinu mandátů, stane se její lídr Ulrich Siegmund prvním zemským premiérem z krajně pravicové strany od druhé světové války.
Číst více
