Zákon o podpoře bydlení se dostává do finální fáze. Ve změti různých legislativních návrhů je to jeden z těch, který si zaslouží pozornost a společenskou debatu. V minulé sněmovně neprošel, nyní v pozměněné formě i s jiným názvem má šanci vyšší. A může to být dobrý základ bytové politiky.
Říká se, že volby jsou esencí demokracie, její oslavou. Ale platí to ještě dnes? Neutěšujeme se tímto klišé o svátku demokracie? Jak to naše demokratické volební divadlo provozujeme? Kde je nějaké skutečné skládání účtů a odpovědností za chyby a minulé kroky? Nepíšu filipiku proti volbám, právě naopak. Jen chci ukázat pár aspektů hry, kterou sledujeme ve všech demokratických zemích, v každých významnějších volbách.
Česko bylo dlouho specifické svou relativní sociální soudržností a poměrně malými rozdíly mezi regiony. To jsme ale za posledních 35 let bohužel nedokázali udržet a je to jedna z velkých chyb polistopadové transformace. Rozdíly dramaticky narostly a dále se prohlubují. Podle mě je zásadní politické, ekonomické a sociální téma, jak nakopnout zaostávající regiony, jak tam chytře investovat a strategicky rozdílné tempo vyrovnávat. Jak prostě udělat naše příhraniční regiony a Sudety Great Again.
V neděli Polsko rozhodne, jestli chce po osmi letech dál stejnou konzervativní vládu, anebo chce změnu s širší liberálnější koalicí stran. Polsko balancuje mezi rolí rychle se rozvíjející sebevědomé regionální velmoci s celoevropskou ambicí a bigotní, kulturně a sociálně hluboce rozdělenou zemí, které všichni celou historii ubližují a ona si léčí své mindráky. Pro Česko jsou to významné volby u sousedů, pokud zase uspěje divnáček Kaczyński, tak už ve střední Evropě bude chybět do party Orbánovi a Ficovi jen návrat Babiše.
Svaz průmyslu a Hospodářská komora vidí tápání vlády v hospodářské politice a hluboké zaostávání Česka v infrastruktuře a modernizaci země. Analyzují příčiny a chtějí po vládě strukturální změny a legislativní smršť. Dobře chápou, že jsou 2 roky do voleb a teď je poslední chvíle něco prosadit. A volby jsou z pohledu každého lobbisty vždycky nevyzpytatelná věc a nedá se na ně spolehnout. Můžete se na ně chystat, něčemu a někomu občas i pomoct, ale ti voliči jsou přece tak iracionální. A lid je vůl, jak říkává klasik.
Co popřát všem do začátku školního roku? Dětem dobré kamarády a učitele, rodičům trpělivost a realistické očekávání od škol, učitelům snesitelnou sborovnu a chytré ředitele, ředitelům rozumné zřizovatele škol a méně byrokracie. Všem lidem ve školství více společenského uznání. Rezortu pak efektivní strategické ministerstvo a k tomu pak dobrou vládu a rozumný parlament, kteří si uvědomují priority. Tak a konec pohádky, nebo ne? Rozhodně všem povedený vstup školního roku.
Umění naší politické reprezentace udělat ze všeho bramboračku je nepřekonatelné. Kolem nominace soudce Roberta Fremra se do hlavní role místní frašky obsadil nově zvolený prezident Pavel, jeho poradce akademik Kysela a většina senátorů. A nehezky si zahráli s důvěrou v právní stát, politiku, justici a Ústavní soud, píše ve svém komentáři protikorupční expert a bývalý šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka.
České věznice jsou přeplněné, na hraně kapacit. Zavíráme mnohé lidi zbytečně, represe je v mnoha oblastech přehnaná, vyrábíme z nich recidivisty bez reálné šance se zapojit zase do života. Celý systém je neefektivní a pro rozpočet drahý, každý den jsou náklady na odsouzené 29 milionů korun. Snad se konečně rodí odborný konsensus nad potřebnými změnami, návrhy na zlepšení vznikají. Je potřeba jim dát politickou prioritu a prosadit je co nejdříve.
Ministr financí Zbyněk Stanjura navrhl zvýšit takzvanou kofinanci u strukturálních programů EU fondů s tím, že tím stát ušetří. Stane se úplný opak, protože obce, města, příspěvkovky, školy, nemocnice, sociální služby, neziskovky volné peníze na kofinancování nemají, tak nebudou podávat projekty, a celé programy EU fondů nevyčerpají svou alokaci. Česko si tak úplně zbytečně podřezává svou budoucí prosperitu.
Pláč a frustrace nad málo výkonným státem je oblíbený sport lidí z byznysu, médií i neziskovek. Stát je drahý, neefektivní, nemá data, neví, co se děje v praxi, rozhoduje hloupě. Ale co s tím? Na Úřadu vlády teď vzniká zárodek něčeho, co by opravdu mohlo fungování státní správy změnit a reálně posunout. Jde o analytické centrum, které by mohlo prosadit do reality ono magické „evidence-based policymaking“. Řečeno s odkazem na seriál Návštěvníci, vzniká tady možný centrální mozek (rekvizita z filmu na snímku) našeho budoucího, snad chytrého státu, píše ve svém komentáři protikorupční expert a bývalý šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka.
Česká politika a veřejná správa je dlouhodobě pod obrovským tlakem lobbistů všeho druhu, kterému obvykle podléhá. Lobbisté si často vodí politiky jako slepé koně. Sami přebírají vytváření pravidel hry pro vlastní branže, píšou „pozměňováky“ ušité přesně na míru jejich klientům a silně ovlivňují reálnou podobu zásadních veřejných penězovodů a regulace. Probíhalo to za minulé vlády, ale vliv lobbistů i za aktuální vlády spíš roste, upozorňuje v komentáři pro Newstream protikorupční expert a bývalý šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka.
