František byl papež pro moderní dobu. Přetrvá v církvi jeho odkaz?

Papež František byl výraznou hlavou katolické církve a jeho odkaz přesahuje hranice náboženského světa. Církev posunul kupředu v komunikaci, institucionálním fungování i duchovním životě. Reforma však ještě zdaleka není hotová. Kardinálové musejí najít někoho, kdo na jeho odkaz naváže.

Stejně jako o papeži Františkovi se bude se mluvit o jeho reformách, v čem byly odvážné a kde se naopak držel zpátky. Už nyní je však jisté, že se do dějin nejen katolické církve zapíše tučným písmem, a jeho odkaz bude formovat největší křesťanské společenství ještě dlouho po jeho odchodu.

Zemřel papež František

Politika

Papež František dnes ráno zemřel, uvádí světové agentury s odkazem na Vatikán. Papež trpěl v poslední době vážnými nemocemi, mezi únorem a březnem byl více než měsíc v nemocnici. V neděli krátce pozdravil věřící při kázání Urbi et orbi (Městu a světu). V čele katolické církve byl osmaosmdesátiletý papež, který pocházel z Argentiny, 12 let.

ČTK

Přečíst článek

František byl coby hlava církve velmi aktivní. Věnoval se obrození církve směrem dovnitř včetně zastaralých a netransparentních mechanismů, podle kterých Vatikán fungoval. Kromě institucionálních změn se snažil podporovat i duchovní reformu a dávat prostor běžným věřícím, nejen příslušníkům katolické hierarchie. Vedle toho se hojně vyjadřoval k aktuálním otázkám a vstupoval do politických témat.

František byl církevním vůdcem, který měl svou organizaci pevně v rukou, zároveň však dokázal plnit roli jakéhosi ideového vůdce západního křesťanství, jak ho respektovali i mnozí příslušníci nekatolických a mnohdy i nekřesťanských náboženství, se kterými papež udržoval vřelé vazby. Díky důrazu na mezilidské vztahy, starosti o ekologii a sociální spravedlnost jeho působnost dalece přesahovala náboženskou oblast. Ačkoli to není pro hlavu katolické církve běžné, vzhlíželi k němu i mnozí lidé z progresivních kruhů.

Papež z konce světa

Když ho v březnu 2013 konkláve kardinálů zvolilo, bylo to poměrně překvapivé. Až do sedmdesátých let minulého století platilo, že papeži se stávali především Italové. Linii přerušil polák Jan Pavel II. a po něm Němec Benedikt XVI., který však už v té době byl v římských strukturách jako doma. Jorge Mario Bergoglio, jak zní jeho občanské jméno, jako sedmasedmdesátiletý končící arcibiskup z argentinského Buenos Aires zapadal ještě mnohem méně.

Jeho život by vydal na román, i kdyby se papežem nakonec nestal. Potomek italských přistěhovalců se knězem stal až po technickém studiu a epizodní práci chemika. V mládí se prý i zamiloval a uvažoval, že ze semináře odejde. I jako duchovní měl rád fotbal, argentinské tango a nepohrdl dobrým jídlem. Přestože se pokoušel i o akademickou práci, vždy ho to táhlo hlavně mezi lidi, zejména lidi na okraji společnosti

Bergoglio se stal členem jezuitského řádu známého svou „vojenskou“ disciplínou, jehož argentinskou odnož v těžkých dobách vlády vojenské junty vedl. To mu připravilo mnoho těžkých chvil, kdy musel vyjednávat se státními orgány, když třeba jeho lidi ozbrojené složky unesly a mučily. Později byl nejvýše postaveným duchovním v Argentině, ale ani tehdy nevyčníval a žil skromně. Občas se mu přezdívalo „biskup slumů“.

Překvapivý reformátor

Když se přesunul do Říma, nenechal nikoho na pochybách, že jeho pontifikát nebude udržovací. Ne náhodou si vybral jméno středověkého světce, který chtěl obrodit církev skrze chudobu. Nechal si své obyčejné boty a místo do paláce se nastěhoval do prostého Domu sv. Marty. Kardinálové dost možná začali zjišťovat, že možná do svého čela zvolili radikálnějšího člověka, než původně čekali.

František se pustil do reformy vatikánských financí, které až moc připomínaly scény z třetího dílu Kmotra, a dnes i mezinárodní orgány konstatují, že se jejich stav posouvá kupředu směrem k mezinárodním standardům.

Psal také encykliky, které jsou něco jako program a zajištění, že se o konkrétních tématech bude v církvi mluvit. V textu Laudato si’ církev například nasměroval k udržitelnosti. Ve Fratelli tutti (Všichni jsme bratři) psal o potřebě sociálního bratrství, což jen podtrhlo sociální aspekt jeho působení. Mnohokrát se zastával migrantů (mimo jiné před nástupem administrativy Donalda Trumpa) a chodil mezi ně, stejně jako mezi chudé, bezdomovce nebo vězně. Vyrazil i na středomořský ostrov Lampedusa uctít migranty, kteří po cestě zemřeli.

V posledních letech se soustředil hlavně na celosvětovou synodu, tedy proces, v jehož rámci věřící dostali možnost vyjádřit své představy o církvi a klidně i kritizovat.

Přežije jeho odkaz?

V posledních letech začaly sílit i kritické hlasy. Patrně nejkontroverznější okamžiky přišly, když ve svých vyjádřeních relativizoval ruskou vinu za válku na Ukrajině. Vatikán jeho výroky poté mírnil, a přestože papež inicioval pomoc Ukrajině, zůstává nad touto epizodou stín.

Pro mnohé budou nedostatečné i jeho reformy. Církev se sice vydala kupředu v mnohých oblastech, zmodernizovala svou komunikaci, ale například v otázce celibátu nebo svěcení žen se neposunula vůbec. Stále má také dluhy v problematice zneužívání.

Mnohé papežovy kroky však ovlivňovala církevní politika, která mu nedovolovala prosadit všechny své cíle. V posledních letech se spíše než na nové reformy soustředil na konsolidaci svého odkazu. Mnohé procesy sice nastartoval, ale dotáhnout je bude muset někdo jiný. Reforma církve bude potřebovat víc než jen jednoho papeže – pokud je taková reforma ještě vůbec možná.

Nyní bude záležet na tom, kdo nastoupí na Františkovo. Konkláve sice není tak dramatické jako v knihách Dana Browna, je ale bez pochyby nevyzpytatelné. Nový papež může na Františkově díle stavět, ale může ho i demontovat. František však byl zručným politikem (myšleno bez hanlivého významu), a budoucnost si dost možná pojistil.