Vyšetřování ve Spojeném království rozkrylo obrovský skandál, kdy se desetitisíce Britů nic netušíce nakazily prostřednictvím léčiv a transfuzí virem HIV či nebezpečnou hepatitidou typu C. Tisíce lidí včetně dětí a dospívajících infekci podlehly. Velkému počtu případů se přitom dalo zabránit, úřady se však rozhodly mlčet.

Oběti a pozůstalí jednoho z největších skandálů novodobé historie britského zdravotnictví se konečně dočkaly alespoň částečného zadostiučinění. V pondělí prezentoval bývalý soudce nejvyššího soudu Sir Brian Langstaff výsledky pětiletého veřejného vyšetřování, které mělo za úkol osvětlit, proč se tisíce lidí v době od 70. až do začátku 90. let nakazily prostřednictvím krevních transfuzí a krevních léčiv virem HIV či hepatitidou typu C. Minimálně části z více než tří tisíc úmrtí a dalších desetitisíců zkažených životů se mohlo předejít, kdyby se úřady tehdy rozhodly jednat.

Tekuté zlato z amerických věznic

Podstatnou část z nakažených tvořili pacienti s hemofilií, tedy poruchou srážlivosti krve. Právě těm byla podávána nová léčiva obsahující koncentrát faktoru 8, který se vyrábí z krevní plazmy. Obchod s krevní plazmou byl v té době výnosným byznysem. To, jak se dostávala do britských léčiv, bylo ale otřesné. Důležitým zdrojem byly americké věznice, kde se pochopitelně moc nehledělo na to, kdo krev daruje.

Krev se také „vykupovala“ v deprivovaných oblastech amerických měst, kde panovaly příšerné podmínky. Svědci hovoří o tom, jak si přímo v řadě před odběrem někteří nitrožilně aplikovali drogy, případně si krátili čas sexem na toaletách.

Není tedy divu, že „dodávky“ nebyly kvalitní. Takový přípravek pro hemofilika se skládal z tisíců vzorků krve. Stačila přitom, aby jedna ze složek byla infikovaná, a byla infikovaná celá dávka. Je na pováženou, za při znalosti těchto informací úřady stále dokázaly tvrdit, že benefity léku převažují nad riziky.

Karel Pučelík: Místo důchodu premiérský úřad. Skotskou vládu převzal kompromisní Swinney

Politika

Skotským prvním ministrem se tento týden stal politický veterán John Swinney. Ačkoli o funkci moc nestál, možná je právě on tím, co Skotská národní strana potřebuje. Té totiž dochází, že jen s bojem za nezávislost už napříště neuspěje.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Pacienti nic netušili

Podle odhadů publikovaných deníkem The Guardian se nakazilo virem HIV 1250 pacientů s hemofilií a až kolem šesti tisíc bylo infikováno hepatitidou typu C. Pacienti s odlišnými diagnózami se pak nakazili prostřednictvím transfuzí – kolem stovky HIV a přes 26 tisíc touto žloutenkou C, která se dlouho nemusí projevit a často se diagnostikuje až při vážném poškození a cirhóze jater. Pro ilustraci, IKEM uvádí, že tato choroba je v západních zemích hlavním důvodem pro transplantaci jater.

Oběti nic netušily, stovky z nich přitom byly děti ve věku základní školy i mladší. „Důkazy předložené vyšetřováním v drtivé většině ukazují, že lidé s poruchami krvácení nebyli řádně informováni o rizicích hepatitidy nebo AIDS. Měli právo vědět, že je koncentráty faktorů mohou nakazit závažným nebo smrtelným onemocněním, na které neexistuje žádná léčba. Rodiče měli právo vědět, jakou infekcí mohou být jejich děti při takové léčbě nakaženy,“ konstatoval při publikování Langstaff.

Něco ve mně umřelo

Před představením nového preparátu museli pacienti se srážlivostí krve často do nemocnice na transfuzi. Není divu, že na začátku 70. let doufali, že jim nový lék uleví. Dal se přechovávat v obyčejné lednici, prášek se smíchal s vodou a pak injekčně aplikoval. Roger Newman se v patnácti letech dozvěděl, že se takto nakazil HIV. „Později jsem viděl článek se všemi varováními o AIDS. Řekl jsem: ‚Mami, to jsem já?‘ A ona odpověděla: ‚Ano‘. Cítil jsem, že ve mně něco umřelo. Pak si vzpomínám, jak mi můj lékař řekl: ‚Pravděpodobně vám zbývají dva roky života‘,“ vzpomínal pro The Observer.

„Měl jsem pocit, jako by mě někdo praštil do břicha. Cítil jsem se úplně bezmocný. Cítil jsem také téměř pocit studu kvůli tehdejšímu stigmatu, které nemoc provázelo. Cítil jsem se opravdu děsivě. Snažil jsem se soustředit na cokoli, co by mi zabránilo na to myslet, ale pořád vás to pronásleduje. Začal jsem slýchat o lidech, kteří umírali, a měl jsem strach z těch hrozných příznaků,“ dodal. Roger však měl štěstí. Dostalo se mu léčby, nyní v šestapadesáti je terapeutem a otcem tří dětí.

Cherry Nurseová takto ztratila dva sotva dospělé bratry, kteří zemřeli na AIDS. „Moje maminka se naučila píchat injekce a dávala jim je všechny doma,“ řekla týdeníku. „Až do smrti si vyčítala, že jim dávala injekce, které je zabily. Máma s tátou se s tím nikdy nesmířili. Byli to skvělí rodiče a ty kluky milovali,“ popsala. Takových příběhů jsou desítky – děti, které zemřely nebo vyrůstaly s pochmurnou vizí budoucnosti i studem, nebo děti, které ještě jako malé sledovaly, jak jim umírají rodiče. The Economist připomíná příběh Dereka Martindalea, který infekci HIV přežil, ale jeho bratr ne. Kvůli tehdejší hysterii kolem AIDS mu v roce 1990 i zakázali vidět bratrovo mrtvo tělo.

Karel Pučelík: Katalánsko vstupuje do nové éry. Bez boje za nezávislost

Názory

Katalánské regionální volby podle španělských médií symbolicky ukončily příběh hnutí za nezávislost. Separatisté po nejhorších výsledcích za desítky let ztratili parlamentní většinu. Vítězný socialista Salvador Illa, podle kterého začíná v Katalánsku „nová éra“, ale i přesto nemá cestu k vládnutí jasnou.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Katalog selhání

Vláda se k problému dlouho stavěla odmítavě, ještě na sklonku osmdesátých let Margaret Thatcherová tvrdila, že se pacientům „dostalo nejlepší dostupné péče“. Poté byly některé dokumenty „náhodou“ zničeny, nebo „zmizely“ z Národního archivu. O to, že se kauza dostala tak daleko, se zasloužily hlavně samy oběti. Až v roce 2017 dala Theresa Mayová zelenou veřejnému vyšetřování. Výsledek je takový, že zpráva čítající dva a půl tisíce stránek je „katalogem setkání“ britského zdravotnictví.

Vyšetřování přišlo s důkazy, že zdraví pacientů nebylo na prvním místě, podle Langstaffa „převažovaly finanční a reputační ohledy“. Nejde sice hovořit o cíleném organizovaném spiknutí ale spíše o rafinovaném a systematickém zamlčování. „Aby se zachovala tvář a ušetřily se náklady, došlo k zatajení velké části pravdy,“ vysvětlil Langstaff. Tomu všemu ještě pomohla kultura, ne neznámá i u nás, že lékař ví nejlíp, co pacientovi pomůže. Ve výsledku se ale používaly nebezpečné preparáty i tam, kde to nebylo úplně nutné.

Lze jistě namítnout, že v sedmdesátých letech a osmdesátých letech nebylo takové povědomí o infekcích HIV a hepatitidou C. To je sice pravda, testy dárců se až do 90. let nedělaly, ale minimálně úřady a profesionálové věděli – či měli vědět – že závažná rizika existují. Možnost přenosu hepatitidy prostřednictvím krve byla známá už před rokem 1950, stejně tak se nejméně od roku 1982 vědělo o rizicích přenosu HIV. Některým případům se zabránit nedalo, ale tisícům infekcím se mohli pacienti vyhnout, úřady se však rozhodly navzdory důkazům nic nedělat.