Těch devět týdnů, kdy děti nechodí do školy, jsou utrpení. Ne snad pro děti. Tím méně pro učitele. Těm jde navíc plat. Utrpení je to pro rodiče. Prázdniny, to je doslova průvan v peněžence. A nápor na nervy. Tábory, hlavně ty příměstské, to je skvělý byznys. Za pět dní v týdnu, což je obvyklá doba takového tábora, dáte klidně deset tisíc. A to děti spí doma, musíte chystat snídani a večeři. A to zbývá ještě osm týdnů.
Co teď asi dělá sto padesát tisíc českých učitelů? Jeli na hory, koukají na televizi, šli na nákupy? Od středy jsou ve školách prázdniny. Nevím, co je to za prázdniny, asi podzimní, ty dříve nebývaly. Ale už jsou. Děti dostaly úkoly, které plní doma, učitelé možná přemýšlejí nad látkou na příští týden.
„Super jídlo a pohostinní lidé,“ vyskočí na mě, když otevřu nějakého turistického průvodce o jakémkoliv řeckém ostrově. Dovolím si nesouhlasit. Strávil jsem týden projížděním řeckého ostrova Rhodos ve snaze nalézt nějaké pohostinné lidi. Viděl jsem vše od velmi chladné obsluhy, přes naprosto apatickou (nejčastěji) až po tu agresivní, když se vám něco nelíbí.
Náš pan ředitel říká, nejsou lidi. A že paní učitelku, která křičí na děti, a ony pak doma pláčou, nemůže vyhodit. Prostě nejsou lidi. V tom jsou tedy učitelé sejf. Není náhrada, takže si mohou na školách dělat, co se jim zamane.
