Michal Nosek: Vstup zakázán, urážky vítány. Macinka objevil diplomacii zavřených dveří
Ministerstvo zahraničí znovu nepustilo novinářku Zdislavu Pokornou na tiskovou konferenci Petra Macinky. Na sociálních sítích následně propukla mimořádně hluboká debata o svobodě médií, v níž nechyběly slepice, kurníky, čivavy, plínky ani tradiční argument „Macinka je borec“. Česká diplomacie možná nezískala nový směr, český internet však opět předvedl celý svůj intelektuální slovník.
Funguje řada způsobů, jak může politik reagovat na nepříjemnou novinářku. Může jí odpovědět. Může odpověď zamluvit. Může předstírat, že otázku neslyšel, případně začít vysvětlovat něco úplně jiného. Petr Macinka však zvolil elegantnější řešení. Novinářku Zdislavu Pokornou z Deníku N jednoduše nepustil dovnitř.
Tiskový odbor ministerstva jí zamítl akreditaci na konferenci věnovanou budoucnosti Českých center, přestože o ni podle redakce požádala řádně a včas. V oficiálním e-mailu jí úřad s vtipem motoristům vlatním sdělil, že „tisková konference pro alternativní média a konspirační blogy bude v náhradním termínu“.
Macinka následně potvrdil, že ministerstvo takovou konferenci skutečně uspořádá a Deník N na ni pozve. Nejspíš aby byla zachována ona pověstná názorová pestrost, při níž smějí otázky klást pouze lidé, jejichž odpovědi ministra předem nerozladí.
Tisková konference podle nových pravidel
Na Macinkově metodě je půvabná především jednoduchost. Tisková konference se tradičně pořádá proto, aby se novináři mohli ptát. Nová motoristická škola komunikace a svobody slova však tento přežitý formát zdokonaluje. Nejprve se vybere, kdo se smí ptát, a teprve potom se se slavnostním sebeobdivem odpovídá.
Má to mnohu neoddiskutovatelných výhod. Politik není vystaven nečekaným otázkám, tiskový odbor ušetří za krizovou komunikaci a veřejnost se může soustředit na ničím nerušenou prezentaci ministrových úspěchů.
Ministr zahraničí Petr Macinka při setkání s novou ruskou velvyslankyní Annou Ponomarjovovou vyzval Moskvu k ukončení války na Ukrajině. Zbraně mají utichnout, obě strany mají přistoupit na kompromisy a Rusko musí ukázat, že skutečně stojí o mír. Jedna podstatná otázka však zůstala bez odpovědi: co přesně má obětovat napadená země?
Michal Nosek: Macinka mírotvůrcem. Kreml už ví, že válka by měla skončit
Názory
Drobnou vadou tohoto konceptu je pouze skutečnost, že ministerstvo zahraničí není Macinkův rodinný dům, chata garáž, ani kamarádova moštárna. Je to státní instituce placená občany. Včetně těch, kteří čtou Deník N, a dokonce i těch, kteří Petra Macinku nepovažují za diplomatický dar lidstvu.
Právě tento detail unikl jednomu z diskutujících, který zákaz obhajoval přirovnáním k řemeslníkovi: do svého domu přece také nepustíte opraváře, s nímž máte špatné zkušenosti. Výborný argument. Až na to, že Černínský palác není ministrova nemovitost a novinářka tam nešla měnit sifon, nýbrž kontrolovat výkon veřejné funkce.
Od čivavy přes kurník až k demokracii
Sociální sítě se případu chopily s obvyklou noblesou. Kritici ministra psali, že „čtyřicetiletí chlapi mají naděláno v gatích z jedné holčiny“, doporučovali novinářům příští Macinkovu tiskovou konferenci bojkotovat a samotného ministra označovali za „štěkající čivavu“, „zoufalce“, „slabocha“ či za ještě méně publikovatelné části lidského těla.
Macinkovi příznivci ovšem nezůstali nic dlužni. Pokorná byla v komentářích postupně označena za „pipinu“, „lhářku“ a „slepičku“. Objevilo se také několik výrazů dokazujících, že někteří obránci tradičních hodnot začínají důkladným rozborem ženského pohlaví.
Jeden diskutující by novinářku údajně nepustil ani do kurníku, protože by mu slepice přestaly snášet. Těžko říct, zda šlo o politický názor, nebo o mimořádně specifickou veterinární prognózu.
Mezitím se opakovala stereotypní internetová zaklínadla Macinka je borec, má ji na háku, jen kvičte, libtardové a samozřejmě nesmrtelné tvrzení, že novináři jsou žumpa a největší zlo.
Několik komentářů nicméně pojmenovalo podstatu věci přesně. Nejde o Macinkovu soukromou tiskovou konferenci, nýbrž o akci ministerstva. A jestliže ministr rozhoduje, kterého řádně akreditovaného novináře vpustí podle toho, jak se mu líbí jeho práce, není to projev síly. Je to přiznání, že otázka může být pro politika nebezpečnější než odpověď.
Macinka se jí nebojí. Jen před ní zamyká dveře
Zastánci ministra vehementně vysvětlovali, že Macinka se Pokorné rozhodně nebojí. Pouze ji nechce vidět, slyšet ani pustit do místnosti, kde by mu mohla položit otázku. Což je podobně přesvědčivé jako tvrdit, že se člověk nebojí pavouků, jen kvůli jednomu z nich zapálil vlastní dům.
Přitom zákaz není premiérou. Ministerstvo Pokornou nevpustilo na Macinkův brífink už v lednu. Na dotaz po důvodu tehdy ministr reagoval slovy: „Hrozní jsme, já vím. Další dotaz.“ Proti selektivnímu přístupu se následně ohradili šéfredaktoři významných českých médií.
Premiér Andrej Babiš (ANO) odmítl návrh prezidenta Petra Pavla na obnovení konzultačních schůzek nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice státu. Informovala o tom Česká televize (ČT). Předseda vlády ČT sdělil, že se pohled vlády a prezidenta na zahraniční politiku liší a zmínil, že na schůzky by neměl čas. 
Usmiřování nebude. Babiš odmítl návrh Pavla na obnovení schůzek ústavních činitelů
Politika
Nynější případ kritizovaly také Syndikát novinářů a česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu. Nejde totiž jen o jednu reportérku nebo jeden titul, který ministr nemá rád. Pokud si člen vlády začne sestavovat publikum podle osobních sympatií, tisková konference přestává být nástrojem veřejné kontroly a mění se v casting do ministrova fanklubu.
Diplomacie bez nepříjemných otázek
Macinka chtěl Deník N zesměšnit zařazením mezi konspirační blogy. Výsledkem však je, že nejkomičtěji působí samotné ministerstvo zahraničí. Úřad, který má hájit české zájmy ve světě a komunikovat se spojenci, protivníky i nepřátelskými režimy, si neví rady s jednou reportérkou. V globální diplomacii se tomu zřejmě říká strategie pevně zavřených dveří.
Celá kauza zároveň ukazuje, jak dokonale sociální sítě dokážou zlikvidovat původní téma. Místo debaty o tom, zda může ministr vybírat novináře podle toho, jak o něm píší, se internet pustil do řešení, kdo je čivava, kdo slepice, kdo potřebuje plínku a kdo údajně „kvičí“. Obě strany si navzájem potvrdily, že protivník je buď zbabělec, nebo hospodářské zvíře, a demokracie mohla jít spokojeně spát.
Zdislava Pokorná se na konferenci nedostala. Její nepřítomnost se přesto stala hlavní zprávou celé akce. A právě to je na ministrově komunikační strategii nejpovedenější: ve snaze umlčet jednu novinářku jí zajistil větší pozornost, než by získala jakoukoli otázkou položenou uvnitř sálu.
