Když v květnu vystoupil na balkón svatopetrské baziliky nově zvolený papež Lev XIV., nebyla to pro mnohé katolíky láska na první pohled. Konzervativní róba místo Františkovy střídmosti nahrávala obavám z konce reforem, úřednický přednes čtený z papíru kontrastoval s uvolněností jeho předchůdce. Snad jen jméno naznačovalo, že by Lev mohl mít zájem o sociální výzvy dneška. V čem se odhady trefily a v čem se naopak mýlily?

Papež Lev XIV. je v mnoha ohledech postavou roku 2025. Například módní časopis Vogue ho umístil na vrchol žebříčku nejlépe oblékaných lidí. Ocenil zejména sladěnost a detaily, jako manžetové knoflíčky nebo bílé kalhoty pod sutanou. Oblečením to ale nekončí. První severoamerická hlava katolické církve za několik měsíců ve funkci ukázala, že se s ní bude muset počítat.

Oblečení ale vlastně hrálo v papežově prvním roce nezvykle důležitou úlohu. Roberta Francise Prevosta, jak byl znám před zvolením, na vatikánském balkónu očekával málokdo. Mnohé doslova zaskočil právě tím, co měl na sobě. Na tradiční róbu včetně červené mozetty jsme za deset let s papežem Františkem nebyli zvyklí. V tomto případě Vatikánu znalí novináři nehodnotili módu, jako ve Vogue, ale snažili se vyčíst něco z papežovy osobnosti a záměrů. Prevost sice už byl v církvi velkým hráčem, ale média o něm moc nepsala a o jeho názorech se moc nevědělo.

Karel Pučelík: Hledáte důstojný hlas Ameriky? Najdete ho ve Vatikánu

Politika

Americký prezident Donald Trump nemá na domácí scéně příliš mnoho efektivních oponentů. Zdá se však, že jednomu z jeho krajanů se daří i v MAGA světě prosadit. Papež Lev XIV. má připomínky vůči americkému postupu na Ukrajině, tvrdé imigrační politice a všeobecnému nárůstu nesnášenlivého populismu i ekonomickým nerovnostem. Vypadá to, že ačkoli papež i Trump mluví o křesťanství, každý z nich popisuje něco úplně jiného.

Karel Pučelík

Přečíst článek

A tak jsme se chytali detailů. Třeba oblečení. Papež František od první chvíle odmítal cokoliv, co nebylo vyloženě potřeba. Podle legendy po svém zvolení odmítl zdobná roucha s tím, že „karneval skončil“. Vystačil si s bílou sutanou, skoro jako prostý kněz, žádná červená svrchní vrstva. Nosil obyčejné černé boty, ony oceňované bílé papežské kalhoty nechal ve skříni. Proč? Nechtěl prý vypadat jako zmrzlinář. Nedlouho před smrtí vyrazil mezi lidi na vozíku v ponču. Vogue neoslnil, mnoho lidí, včetně nevěřících, si ale svou neokázalostí získal.

Karneval se vrátil?

Kontrastů mezi oběma pontifiky je ale mnohem víc. Lev XIV. už nebydlí ve vatikánském hostelu, ale vrátil se do apoštolského paláce a k tomu obnovil své letní sídlo v Castel Gandolfo na břehu Albanského jezera. A na setkání s mladými lidmi přiletěl vrtulníkem, i když to měl z domova jen asi hodinu autem.

Postupně se ale začalo ukazovat, že Lev není takový „suchar“, jak se na první pohled mohlo zdát. To ostatně dosvědčovaly i historky z minulosti. Papež není jen Američan, ale i Peruánec, a mnoho času věnoval práci v této výrazně chudší zemi. Nepotrpěl si prý na okázalost ani zvláštní zacházení. Dokonce jako obyčejný člověk řídil po české D1 a jako každý běžný řidič nad jejím stavem pochopitelně hořekoval.

Přes jistou konzervativní slupku se zdá, že Lev je prvním papežem moderního světa. František mu byl otevřený, ale Lev v něm skutečně žije. Dříve chodil do posilovny, hrál obstojně tenis, sledoval sport. Nelze si nevšimnout roztomilých detailů, jako když si během veřejné audience dobrácky vystřelí z Američana, jehož oblíbený baseballový tým zrovna porazili papežovi favoriti. Nebo jak si rozumí s mladými. Dobře a přirozeně mluví s médii.

Ostatně i Castel Gandolfo mu lze odpustit, nemusí jím sledovat luxus. V létě v rozpáleném Římě zůstávat nechcete, a když jste papež, tak si Airbnb jednoduše neobjednáte. Letní sídlo proto může být papežovým útočištěm, kde může být sám sebou, zahrát si tenis a na chvíli vydechnout.

Přehled v ekonomice i diplomacii

Zaujala i témata, kterým se ve svých promluvách a vyjádřeních Lev věnuje. Jeho předchůdce se stejným jménem, Lev XIII., na sklonku 19. století inspiroval vznik sociální nauky církve jako odpovědi na problémy po průmyslové revoluci. Na sociální a společenské výzvy dneška se zaměřuje i současný papež – mluví o ekonomické nerovnosti a v případě umělé inteligence si je vědom jejích přínosů, ale zároveň i potřeby etického vývoje a dohledu.

Karel Pučelík: Elon Musk je nejbohatší extremista na světě. Proč si ho všímá i papež?

Názory

Elon Musk krátkodobě přišel o post nejbohatšího muže světa. Pokud byste ale hledali nejbohatšího extremistu, nemá majitel Tesly konkurenci. Jeho slova z víkendové demonstrace potvrzují, že se usídlil mezi krajní pravicí. Zároveň je vidět, jak toxické může být hromadění ekonomického a politického vlivu.

Karel Pučelík

Přečíst článek

Zatímco Františkovou silnou stránkou bylo inspirování a nadnášení témat, o kterých se v politice, ve společnosti ani v církvi obvykle nemluvilo, Lev je více při zemi. Často komentuje aktuální politiku. Kritizuje vládu Donalda Trumpa, třeba za postup vůči migrantům nebo za zhoršování vztahů s Evropou. Nemlčel ani ke konfliktu v Gaze.

Důležité je, že papež je podporovatelem Ukrajiny. Zdá se, že trapných výroků o Ukrajině a Rusku se se Lvem nedočkáme.

Reformy na obzoru?

Co se Lvovy církevní „politiky“ týče, je ještě na začátku. Mnohé procesy zdědil po papeži Františkovi, jako například Jubilejní rok plný setkání a veřejných vystoupení, které Lva po většinu dosavadního působení držely v Římě. Zdá se ale, že je systematický a strategický. Jedno srovnání pro ilustraci: Papež je v konečném důsledku zodpovědný za jmenování biskupů po celém světě. Za Františkova pontifikátu nebylo vždy jasné, proč konkrétního kandidáta na biskupský stolec nebo církevní funkci jmenoval – třeba proč si reformní papež vybral konzervativního duchovního.

Lev XIV. měl před zvolením na starosti právě proces výběru nových biskupů, přičemž svou znalost využívá i dnes. V posledních týdnech udělal hned několik důležitých nominací. V New Yorku například nahradil už přesluhujícího arcibiskupa Timothyho Dolana, který má poměrně blízko k Trumpovi, za Ronalda Hickse, který má velmi vstřícný vztah k migrantům. Podobně naladěného Richarda Motha vybral i pro Londýn, který se rovněž zmítá ve víru pravicového populismu. Takových příkladů je více, těžko to lze považovat za náhodu. Arcibiskupové často reprezentují církev ve svých zemích, a tak nemusí být dobré dávat takový hlas někomu, kdo nesdílí zaměření pontifikátu.

Byť to nevypadá, že by papež v otázkách jako celibát nebo svěcení žen chystal nějakou revoluci, s prvním rokem se Lev XIV. popasoval velmi důstojně. V sociální problematice i zahraniční politice nabízí humánní a etické postoje, v zahraniční politice alternativu k rostoucímu populismu. Jestli se mu podaří zmodernizovat i církev dovnitř, na to si ještě budeme muset počkat.