Karel Pučelík: Je to s Francií opravdu tak vážné?
Ve Francii se znovu protestuje, hoří auta a rabují obchody. Bylo by snadné mávnout rukou, že k tamní politice pouliční bouře zkrátka patří. Jenže tentokrát může být ve hře mnohem víc. Francouzům dochází trpělivost s tradičními politiky a země se stále více přiklání k radikálním alternativám. Je to jen francouzská krize, nebo předzvěst budoucnosti celé Evropy?
Francie? Vždyť tam se pořád protestuje. Mnozí nad aktuálními protesty mávnou rukou, populistická pravice zase s pomocí nějaké AI fotky využije bouře k útoku na migranty. Hlubší pohled na situaci ve Francii i dalších zemích však ukazuje, že nejde o další z mnoha demonstrací, ale dost možná o velký posun evropské politiky.
Protesty a nepokoje v Paříži a dalších francouzských městech, jsou pro mnohé přihlížející tradičním folklórem. Těžko by se našla jiná evropská země, která má protestování tak společensky zažité. S trochou nadsázky by se dalo říci, že když se najde důvod, Francouzi vyrážejí do ulic.
Jenže současné protesty se v řadě těch předchozích vymykají svými rozměry i tvrdostí. A také je třeba je analyzovat v kontextu dalšího politického vývoje. Ačkoli se na sociálních sítích mluví pořád dokola o migraci, rozbuškou byl špatný stav a podfinancování francouzských škol a celého sektoru.
Některá francouzská města by měla v reakci na víkendové násilnosti v ulicích zavést dočasný a přesně zacílený zákaz vycházení, vyzval po dnešním zasedání krizového štábu francouzský premiér Sébastien Lecornu.
Francie se snaží zkrotit chaos. Po rabování a násilí přichází zakázat vycházení
Politika
Ke studentům se následně nabalovaly další skupiny – z veřejné sféry, zemědělci a nakonec i mnoho lidí, kterým jen vadí vysoké životní náklady. A i když je většina protestů pokojná, našli se i ti, kteří jich využili k vandalismu nebo násilí či k tomu, aby si místo dobrého pocitu z občanské angažovanosti odnesli luxusní kabelku či jiný suvenýr. Takové chování musí být odsouzeno, ale nenechme jím zakrývat to, co je neméně důležité.
Už žádné sebezapření
Francie podobné erupce už zažívala tolikrát. Mluví se o roce 1968 nebo o méně časově vzdálených žlutých vestách. Skutečně by se dalo vyčkávat s určitou představou, že až se protesty uklidní, tak se život vrátí do starých kolejí. To by ale Francie nesměla být v krizi i bez nepokojů.
Francie má vážné problémy, společnost působí jako papiňák frustrace, naštvanosti a deziluze před výbuchem. Na legitimní protesty studentů a zemědělců se přilepují bandy kriminálníků („cassers“), kteří chtějí hlavně dělat bordel v ulicích a válčit s policajty. Videa násilí, rabování a střetů v ulicích z této soboty dostatečně obletěla svět. Je dost pravděpodobné, že to zdaleka nekončí a bude dál eskalovat. Hrozí dlouhodobé nepokoje minimálně do prezidentských voleb v dubnu 2027. Širší otázka je, jestli ta celá situace vůbec má nějaké řešení. Zatím ho moc vidět není.
David Ondráčka: Francie se mění v papiňák frustrace a deziluze. Vrací se rok 1968?
Názory
Politiku dnešní Francie charakterizuje souboj krajních pozic. Nejsilnějšími hlasy jsou krajně pravicová de facto lídryně Národního sdružení Marine Le Penová, a na druhé straně radikálně levicový Jean-Luc Mélenchon z uskupení Nepoddajná Francie. Středová pozice je v troskách. Končící prezident Emmanuel Macron je ve stavu, kterému se v angličtině říká lame duck, chromá kachna. Jeho vliv je jen formální, nenávidí ho všichni, a nevypadá to ani na to, že by se mohl najít nástupce, který by z popela centristického tábora uměl vzkřísit fénixe. To je novinka.
Francie zná situaci, kdy se na scéně zjevil silný antisystémový kandidát. Třeba už v roce 2002 proti sobě ve druhém kole stanuli kandidát umírněné pravice Jacques Chirac proti otci Marine, antisemitovi a popírači holocaustu Jean-Marie Le Penovi. Tehdy na plné čáře vyhrál Chirac. I levicoví voliči mu to nakonec se sebezapřením hodili. Le Pena nenáviděli víc. Dnes už ale o strategickou volbu umírněných není zájem. Proč se sjednocovat za středovým kandidátem, když už tolikrát zklamali?
Víc než jen přechodná krize
Nevidíme to jen ve Francii. Klasické středopravé nebo středolevé strany pomalu odpadávají, v průzkumech ztrácejí, voliči si našli jiné favority. Někde vyhrávají populisté, jinde antiimigrační krajní pravice, někde radikální levice.
Jako by voliči říkali klukům a holkám z tradičních stran, že už svou šanci dostali a nevyužili, takže o jejich služby napříště nebude zájem. Zkusí jiné řešení. Možná rizikové, ale jiné. Nepokoje ve Francii a dalších zemích tedy nejsou jen epizodními krizemi, ale dost možná symptomem kvalitativního posunu evropské politiky.
Středová pozice ztrácí, a kdo ví, jestli má vůbec ještě nějakou budoucnost. Neopomenutelnou část voličů dnes zajímá bydlení, veřejný sektor a sociální systém i vysoké životní náklady. Stabilizace – nebo „stabilizace“ – ekonomiky, kterou jim centristé předkládají, znamená škrty právě v jejich sféře zájmů. Pokud chtějí tradiční strany být pro voliče atraktivní, můžou zkusit leccos, ale nebylo by na škodu začít tím, že jim začnou naslouchat. Ostatně politici by tu měli být v ideálním případě pro voliče a zastupovat jejich názory a zájmy, ne naopak.
