David Ondráčka: Francie se mění v papiňák frustrace a deziluze. Vrací se rok 1968?
Francie má vážné problémy, společnost působí jako papiňák frustrace, naštvanosti a deziluze před výbuchem. Na legitimní protesty studentů a zemědělců se přilepují bandy kriminálníků („cassers“), kteří chtějí hlavně dělat bordel v ulicích a válčit s policajty. Videa násilí, rabování a střetů v ulicích z této soboty dostatečně obletěla svět. Je dost pravděpodobné, že to zdaleka nekončí a bude dál eskalovat. Hrozí dlouhodobé nepokoje minimálně do prezidentských voleb v dubnu 2027. Širší otázka je, jestli ta celá situace vůbec má nějaké řešení. Zatím ho moc vidět není.
Francie je hluboce rozdělená, silně zadlužená, má zaostávající veřejné služby a nezvládá integraci lidí z předměstí velkých měst. A taky skoro nikdo nevěří politikům, že jsou schopni to změnit. Vláda chce udržet pořádek v ulicích, posílá policajty, vyhlašuje v některých místech noční zákaz vycházení, a dokonce mluví o vyhlášení výjimečného stavu a použití armády. Je to celé mimořádně vyhrocené a rozhodně to nekončí. Je dobré přemýšlet hlouběji nad příčinami a cestami k řešení.
Násilí je neakceptovatelné
Zapalování budov, rabování a ničení veřejného majetku představují samozřejmě nepřijatelnou hranici protestu. Žádná frustrace neospravedlňuje násilí, rabování ani žhářství. Násilí navíc často poškodí místní obyvatele a drobné obchodníky. Události samozřejmě ostře nasvěcují citlivou otázku migrace a integrace. Právní stát musí násilí důsledně trestat, zároveň by však měl být schopen rozlišit mezi pokojnými demonstranty a radikály či kriminálníky, kteří využili chaos ke krádežím a ničení majetku.
Některá francouzská města by měla v reakci na víkendové násilnosti v ulicích zavést dočasný a přesně zacílený zákaz vycházení, vyzval po dnešním zasedání krizového štábu francouzský premiér Sébastien Lecornu.
Francie se snaží zkrotit chaos. Po rabování a násilí přichází zakázat vycházení
Politika
Trochu odstupu
Pouliční boje a hořící barikády obletěly svět, jsou pro média atraktivní. Sociální sítě k tomu přidávají krátká videa bez kontextu, která se šíří rychle. Výsledkem je dost zkreslená představa o rozsahu násilí. Realita je složitější než jakýkoliv virální klip. Je rozumné vždy mít i určitý odstup.
Pro představu: V sobotu, kdy se odehrávaly dosud nejostřejší střety, jsem se v Paříži jel s dětmi projet na kole po městě, pak jsme normálně projeli autem na jednu akci za kamarády za městem a úplně v klidu se vrátili kolem klidné demonstrace studentů. Tím jen chci říct, že Francie je velká země a násilnosti v některých částech měst ještě neznamenají, že se život zastavil všude. A Francie má dlouhou tradici pouličních protestů a sociálních konfliktů. Na stávky, blokování budov a protesty je zvyklá.
Není to rok 1968. Zatím. Celý svět je jiný
Širší otázka je, co to všechno znamená, jak tomu rozumět. Na to nejsou jednoduché odpovědi, je to složitý problém – generační, sociální, integrační i politický. Pochopitelně se hodně připomíná revoluční francouzský rok 1968, symbol studentské revolty, generačního konfliktu a odporu proti autoritám. Možná si někdo vzpomene na tehdejší hesla jako „Soyez réalistes, demandez l'impossible“ (Buďte realisty, žádejte nemožné) nebo „Sous les pavés, la plage“ (Pod dlažebními kostkami je pláž). Na ně se někteří odkazují.
Nová generace, staré barikády, úplně jiný svět
Zatím ale podobnost rychle končí. V roce 1968 šlo o střet s tradiční hierarchií, konzervativní společností a autoritářskými strukturami; studentské bouře se propojily s velkou generální stávkou. Dnešní mladí vyrůstají v úplně jiném světě, digitálním, propojeném, zahlceném informacemi, poznamenaném nejistotou a obavami z budoucnosti. Dnešní krize má jiné kulisy, jiné aktéry a zatím o dost méně čitelný scénář. Ale kdo ví.
