Pokud by nadnárodní korporace platily daně tam, kde působí, „z ničeho nic“ by se v daňovém výběru globálně objevilo kolem 500 miliard dolarů. Už století svět přihlíží účetním machinacím. Nyní to však vypadá, že si vlády začínají uvědomovat, že se samy připravují o peníze, které jim mohou pomoci z dnešní svízelné situace.
Oznámení demokratického senátora Joea Manchina, že nebude hlasovat pro obrovský investiční balík navrhovaný prezidentem Joem Bidenem, vyvolalo na jednu stranu hněv jeho stranického šéfa, na druhé straně si tisíce lidí ve Spojených státech hluboce oddechlo. Nový rozpočet totiž počítal s výrazným zvýšením daní pro nejbohatší Američany, kteří tak ušetří miliardy dolarů na daních. Bez Manchinova hlasu totiž návrh zákona, proti kterému jsou všichni republikáni, v Senátu neprojde.
Má cenu zveřejňovat fakta, která jsou stará a možná ani nepředstavují žádný zločin? Už jako argument pro debatu o globálních daních rozhodně ano.
Svět se mění a s tím se musí změnit i instituty, u nichž to nikdo nečeká. Třeba daně, které zatím odpovídají spíše společnosti koncem 19. století.
Sny někdejšího politika ODS Vlastimila Tlustého o jednotné dani ve výši 15 procent se nyní znovuzrodily v globální podobě. Většina zemí OECD na sklonku týdne odsouhlasila celosvětovou minimální korporátní daň ve stejné výši.
Ministři financí skupiny velkých ekonomik G20 na svém příštím zasedání 9. a 10. července podpoří dohodu, která stanoví globální minimální firemní daň, a vyzvou k dokončení technických prací, aby mohli v říjnu schválit rámec pro její zavedení. S odvoláním na návrh závěrečného komuniké to uvedla agentura Reuters.
