Adam Štech: Starší obrazy byly divočejší, ty nové jsou osobnější

Patří k nejpopulárnějším českým umělcům současnosti. A to nejen proto, že se mu podařilo vytvořit kubistický obraz Václava Havla, který se stal ikonickým. Adamu Štechovi se daří zachycovat drsnou i krásnou realitu způsobem, který oceňují odborníci i laici. A navíc jeho dílo poznáte na první pohled, jak potvrzují jeho nejnovější díla vystavená v brněnské Kalina Gallery.

V brněnské Kalina Gallery jste zahájil novou výstavu s netradičním titulem Tradice, imaginace, válka, internet a pivo. Skoro se bojím zeptat, co tam tedy bude k vidění…

Je tam toho opravdu hodně, když dáme dohromady malby, kresby, mozaiky, sochy a barvotisky je to okolo sedmdesáti věcí. Těšil jsem se, až to všechno uvidím pohromadě. V Kalina Gallery je na to dostatek prostoru i světla. Oproti předchozím výstavám jsem udělal jednu menší změnu. Použil jsem věci, které jsem měl v depozitu. Tam mám skoro dvě stě různě rozpracovaných maleb. Jsou to často starší nedokončené věci, ke kterým se teď po letech vracím. Některé vznikly třeba v roce 2015 a dokončoval nebo přepracovával jsem je až teď.

Podívejte se na díla Adama Štecha v jeho ateliéru

Jaký ten návrat do vlastní minulosti byl?

Vlastně jsem si tu možnost vrátit se ke starší tvorbě docela užil.

V čem se vaše starší tvorba liší od té současné?

Starší věci byly agresivnější. Celkově byl můj přístup divočejší, některé obrazy byly mnohem grotesknější. Zároveň mi dnes připadají méně osobní. U těch novějších mám pocit, že jsou v něčem hlubší.

V čem?

Často jsou na nich konkrétní lidé, na jednom je například moje manželka kojící dceru. Ta scéna s nepatřičně erotickým podtextem mě zaujala a chtěl jsem ji namalovat. Samozřejmě ne každý obraz je takhle osobní, ale ten posun vidím u všech. Dřív jsem byl také stylově mnohem rozkročenější. Některé věci byly dřív vyloženě punkové. Zároveň jsem pořád pracoval na realistické malbě, která je podle mě technicky to nejsložitější, do čeho se člověk může pustit.

Trh s uměním se zatřese. Do aukcí míří plátna za 600 milionů dolarů

Enjoy

Do aukce se na podzim dostanou díla od Pabla Picassa, Vincenta Van Gogha i Paula Cézanna. Během dvou dní se na dvou aukcích protočí stamiliony dolarů a nejspíš padne hned několik zajímavých rekordů.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Vracejí se vám při přepracovávání starých obrazů také tehdejší emoce?

Ano. Je tu obraz z období, kdy se mi rozpadla rodina. Nedávno to bylo deset let. Jde o temnou, introspektivní věc. Autoportrét, kde se sám sobě dívám do očí. Jsou tam různé symboly neveselého života, dokonce dvě rakve. Četl jsem tehdy nějaké psychologické studie, podle kterých může být stres spojený s rozpadem rodiny na podobné úrovni jako úmrtí blízkého člověka. Takže jsem maloval i taková témata. Nějakým způsobem jsem se z toho prostřednictvím malby dostával, byla to forma terapie.

Okolní realita se ve vaší tvorbě objevuje častěji, nejen ta osobní, ale třeba prostřednictvím známých osobností. Čím vás okolní svět inspiruje?

V současném výtvarném umění téměř postrádám přímé reakce na to, co se děje kolem nás. Proto jsem začal malovat podle skutečných událostí. Jako když Philip Guston v sedmdesátých letech maloval satirické portréty Richarda Nixona, nebo jako když Truman Capote napsal Chladnokrevně. Pracovně tomu říkám malba faktu. Jednou z věcí, které jsem takhle zpracoval, byla kauza kolem Berouskových a zabíjení tygrů. Udělal jsem sérii, která zobrazuje téma zabijačky. Je to parafráze na tu známou Ladovu zabijačku, ale v jiném duchu. Časem jsem zjistil, že těch témat pro ztvárnění vlastně není tolik, abych se tomu mohl věnovat soustavně. Proto jsem začal se sérií portrétů osobností z veřejného života. Potřebuji, ale střídat přístupy a rozvíjet různé série. Takže některé věci, které jsem původně označoval za malbu faktu, se postupně proměňují například v symbolismus. Třeba když prostřednictvím zvířat zobrazuji geopolitickou situaci.

Máte konkrétní příklad?

Na výstavě je obraz, na němž zachycuji geopolitickou situaci prostřednictvím takového zvířecího výjevu, kde Rusko reprezentuje medvěd, Ameriku orel, který někomu letí na pomoc, ale my moc nevíme, komu vlastně, dále tam je Dánsko v podobě delfína, Německo jako sova a vše pozoruje mravenec – malé digitalizované Estonsko. Když se na ten obraz podíváte, měl by vám tou dramatičností evokovat výjevy barokních mistrů, konkrétně jsem se inspiroval Rubensem.

Podívejte se na díla, která vystavuje Kalina Gallery

To máte společné třeba s Lubomírem Typltem, ten také hodně prosazuje znalost dějin umění a jejich význam pro umělce. Čím vás inspiruje právě Rubens?

Ano to máte pravdu, toto máme s Lubomírem společné. Obdivuji Rubensovu virtuozitu a velkorysost. Když vidíte jeho obrazy v Antverpách, máte někdy pocit, že kolem nich museli postavit celé muzeum. Je neuvěřitelné, co všechno obsáhl. Vypjaté emoce, barevnost, materiály, lehkost, s jakou to všechno namaloval. Jeho lovecké scény, lov na hrocha a podobné věci. Jsou to až bizarní náměty, ale malířsky naprosto fantastické. Hledal jsem nějaký důvod namalovat obraz v podobném duchu. Nějakou zvířecí, akční scénu. A to je ta alegorie dnešní geopolitiky.

Když jsem mluvil se šéfem sbírky rodu Lichtensteinů, kteří mají jednu z největších soukromých sbírek Rubense na světě, říkal mi, jak drahá ta plátna byla už v době svého vzniku. Rubens byl extrémně cenný už za života…

Je to tak, takový Jeff Koons své doby. Byl strašně úspěšný obchodně, působil jako diplomat, měl obrovský společenský status. Vlastně se mu dařilo všechno, na co sáhl.

Jak dnešní superstars jako Jeffa Koonse nebo Damiena Hirsta vnímáte? Přeci jen často se o nich mluví jako o mimořádných obchodnících spíš než o inovativních tvůrcích…

Koons je podle mě intelektuální autor. Je podvratný v tom, jak intenzivně používá kýč, ale vždycky je za tím nějaká silná invence. Některé jeho věci se můžou zdát banální, zvlášť když je vidíte jen na fotografiích. Ale když se podíváte na jeho tvorbu v širším kontextu, je tam mnohem víc. A Hirst na to potom vlastně určitým způsobem navázal. Přijde mi docela dobré, jak drze se do podobného principu pustil. Hirst nikdy nebyl úplně moje srdcovka. Ale potom jsem v Londýně viděl jeho výstavu a úplně mě dostala. Měl tam obrazy z motýlích křídel, které připomínaly gotické vitráže. Je to neskutečně krásné, ale když se podíváte zblízka, zjistíte, z čeho je to vytvořené. Je v tom skoro dětská zlomyslnost. Jako když děti trhají hmyzu křidélka, akorát je to dovedené do absurdní podoby a zároveň je to neuvěřitelně estetické. Ten rozpor mě fascinuje. Často řeším stejné dilema, protože také nechci, aby moje práce byla jen estetická. Potřebuju, aby v ní byla další rovina, nějaké napětí, něco, co tu krásu narušuje.

Kde to najdeme na těch nejnovějších obrazech?

Třeba tu mám obraz s matkou a dítětem na pláži zalité sluncem. Na první pohled je to pěkný, příjemný výjev. Jenomže dítě drží telefon. A vás už napadají otázky. S kým telefonuje? Proč se tak tváří? Je jeho matka dobrou matkou, když mu v tak nízkém věku dává telefon? Jde o to, že vidíte krásnou scénu a jeden detail její vyznění dost zproblematizuje. Je také možné, že za deset nebo patnáct let už nikdo nebude vědět, co ten malý obdélník vlastně znamenal. Bude to jakýsi záhadný předmět.

Podstatnou část vaší tvorby tvoří netradiční portréty reálných osobností, v podstatě ikon. Ať už jde o Václava Havla, který by se letos dožil devadesáti, nebo Willema Dafoa v roli Ježíše. Či francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, jemuž jste věnoval samostatnou výstavu v roce 2024. Proč právě Houellebecq?

Zajímal mě už tím svým zjevem. Je to takové to francouzské „enfant terrible“, které si v tom statusu a ve své ošklivosti skoro libuje. Je teatrální v rozhovorech, někdy arogantní, působí jako úplný protipól dnešní hyperkorektnosti. Takový dinosaurus, který je šovinistický, vyžívá se v pornografičnosti a vůbec mu nevadí být nepříjemný. Nějak mě tím šokoval. Přečetl od něj jsem skoro všechno a dodnes mám nejraději první knihu, která se mi dostala do rukou a tou je Mapa a území.

Ale přeci jen celá výstava…

S tím přišel Otto Urban. Viděl můj portrét Houellebecqa v jedné sbírce a zeptal se mě, jestli bych na to téma nechtěl udělat celou výstavu. Řekl jsem, že to můžeme zkusit, a během zhruba dvou let jsme ten koncept připravili. Zajímavé bylo, že jsme postupně zjistili, že do něj velmi dobře zapadají i moje starší práce. Některé byly třeba dvacet let staré, ještě ze školy, a přitom se k tomu tématu hodily. Výstava tak získala i určité retrospektivní prvky. Byly tam nové obrazy, které jsem maloval přímo pro ni, ale také staré práce. Do té doby to byla moje největší výstava.

Pojďme k Václavu Havlovi, jehož netradiční portrét se stal vaším nejslavnějším dílem.

Dokonce jedna moje kamarádka, která učí na základní škole, má jeho reprodukci pověšenou ve třídě. První portrét Havla ale vypadal jinak. Přišel za mnou člověk, který chtěl, abych Havla namaloval. Zpočátku se mi do toho moc nechtělo. Říkal jsem si, že se nechci pouštět do politických témat. Nakonec jsem do toho ale šel. První Havel byl ve stylu syntetickému kubismu. Objednavatel si nakonec obraz nevzal. Později se prodal přes galerii a byl na obálce Vogue k třicátému výročí sametové revoluce. Ale já jsem se rozhodl ten motiv zkusit ještě jednou. S jiným přístupem. A to je ta známější verze.

Po 18 letech je Průmyslový palác znovu celý. Rekonstrukce spolkla tři miliardy

Reality

Déšť provázel slavnostní otevření, pozornost ale patřila tomu, co se skrývá pod střechou. Průmyslový palác na pražském Výstavišti má za sebou více než čtyři a půl roku náročných stavebních prací. Vyhořelé křídlo znovu stojí, nad střední halou se skví svatováclavská koruna a zrestaurovaný strop ukazuje umění dávných řemeslníků. Obnova za zhruba tři miliardy korun vrátila památce řadu původních detailů. A také možnost znovu hostit výstavy a veletrhy a další velké akce.

Michal Nosek

Přečíst článek

Čím je tak jiná?

Rozhodl jsem se jít víc směrem k analytickému kubismu. Chtěl jsem udržet pevnější formu a tentokrát nerozbíjet obraz na střepy. Zároveň mě zajímalo, zda je možné zachovat podobu, když přemístíte prvky obličeje. Protože co je to podoba? Znamená to, že máme oči, nos, ústa na specifických místech. Když je začnete přesouvat, měla by podoba zmizet. Jenže v případě tohoto obrazu tam pořád zůstává. To se stalo jádrem série portrétů, kde najdete například Picassa, Willema Dafoa, Basquiata, Madonnu. Je to zkoumání toho, co tvoří lidskou podobu a jak daleko se dá jít v jejím rozkladu. Havel tuhle sérii odstartoval. Mimochodem v Americe měli problém vystavit můj obraz Willema Dafoa jako Ježíše, bylo to pro ně příliš kontroverzní.

Portrétoval jste i další politické a veřejné osobnosti. Jak si je vybíráte?

Některé vznikly na zakázku a některé z mé vlastní iniciativy, ale vybírám si především výrazné osobnosti. Dělal jsem třeba Elona Muska. Namaloval jsem také obraz Lenina, přes tři metry, přímo pro Lidový dům. Zařizoval to Pavel Brož (významný český sběratel – pozn. aut.) a byla to práce vytvořená pro konkrétní prostor. Z toho mám opravdu radost. Pracoval jsem také s portrétem Andreje Babiše. To je jiný druh mesiáše. A dělal jsem třeba Milana Knížáka. To je ještě starší věc, možná takový předvoj Havla.

Jak reagují sběratelé na vaše provokativnější nebo politicky angažované práce?

To zase tolik neřeším. Kdybych měl přemýšlet, jak na co budou sběratelé reagovat, nemohl bych ve finále malovat nic. Myslím, že moje tvorba je částečně postavená právě na provokaci, na nějakém dloubnutí do žeber. Důležitý je pro mě humor, některé věci jsou zjevně satirické. Považuji za privilegium, že můžu dělat i témata, která nejsou úplně pohodlná. A mám štěstí, že si lidé ty obrazy i tak pořizují.

Milan Knížák v rozhovoru pro Newstream: Lidé chtějí žít v okovech. A v nich si hrát na individualismus

Leaders

Zemřela jedna z klíčových osobností české nejen umělecké scény. Byl prvním polistopadovým rektorem AVU, šéfoval Národní galerii a až do posledních dní patřil k nejkontroverznějším osobnostem české polistopadové společnosti. S profesorem Milanem Knížákem jsme mluvili na konci roku 2023, poté, co představil svá nejnovější díla v galerii DSC. Rozhovor vydáváme v původní verzi jako připomínku toho, že i v pozdním věku Knížák dokázal přesně formulovat svůj pohled na svět, společnost a problémy, které nás všechny ovlivňují. Platilo u něj, že s ním můžete souhlasit, můžete s ním nesouhlasit, ale bylo by chybou jej ignorovat.

Stanislav Šulc

Přečíst článek

Poslední téma: AI. My jsme spolu mluvili naposledy zhruba před čtyřmi pěti lety, kdy jsme se bavili o vlivu sociálních sítí na trh s uměním. A teď tu máme úplně jinou razantní změnu. Jak to celé vnímáte?

Budu mluvit o AI jako o nástroji, který částečně využívám. Zjednodušeně se dá říct, že to připomíná situaci, kdy jsem začal pracovat s Photoshopem. Tehdy jsem si připravoval podklady pro obrazy ve formě digitálních koláží právě za pomoci tohoto grafického programu. Bral jsem části různých fotografií nebo obrazů, skládal je dohromady a vytvářel z toho takového svého Frankensteina. A umělá inteligence je tomu v něčem podobná, akorát je organičtější a někdy otevírá nové možnosti.

Například?

Například takto: vytvořím kresebnou kompozici-scénu s několika lidmi. A v průběhu práce zjistím, že nevím, jak má vypadat modelace jedné z paží. V tu chvíli hledám v ateliérové knihovně vhodnou referenci. Když to nevyjde, přichází na řadu nástroj, kterým se dá situace kompromisně vyřešit – AI.

Používáte umělou inteligenci i mimo malování?

Do práce jezdím autem, každý den mi to zabere zhruba hodinu. A v poslední době ten čas trávím anglickou konverzací s AI tutorem. Jsem rád, že jsem našel smysluplné využití tohohle času. Dává mi to smysl.

Adam Štech

V roce 1999 absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě. V letech 2001–2008 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jiřího Sopka a později Vladimíra Skrepla. Během studií na AVU získal Ateliérovou cenu a absolvoval uměleckou rezidenci v portugalském Portu na Bellas Artes. V roce 2011 obdržel Cenu kritiky za mladou malbu, kterou uděluje Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků. K jeho nejznámějším dílům patří kubistický portrét Václava Havla.