V devětašedesáti letech zemřela česko-slovenská hudební legenda Miro Žbirka. Informovala o tom česká i slovenská média s odkazem na jeho manželku Kateřinu, zpráva se objevila i na jeho twitterovém účtu. Žbirka proslul jako autor hitů 22 dní, Antarktída, Biely kvet, Balada o poľných vtákoch, Múr našich lások nebo Len s ňou a kvůli jeho přirozenému smyslu pro melodii patřil muzikant odkojený Beatles a dalšími obdobnými kapelami k nejprodávanějším umělcům před Listopadem i po něm.

O nesmazatelné stopě „nemoderného chalana“, jak zněl název jeho alba z roku 1984, na české i slovenské scéně svědčí to, že v roce 1982 se stal jako první Slovák vítězem tehdy populární ankety Zlatý slavík. Byl tehdy zároveň teprve druhým po Waldemaru Matuškovi, kdo dokázal porazit jindy neomylného Karla Gotta. Vítězství ve slovenské polistopadové verzi ankety si třikrát zopakoval po přelomu tisíciletí. Jeho alba se prodávala po statisících a i v době nástupu digitální hudby získalo jeho Modré album z roku 2001 punc multiplatinové desky.

Na svém kontě má tři desítky alb, v prvních letech kariéry dvě s kapelou Modus, ostatní na sólové dráze, převážně se skupinou Limit. Svůj velký sen si splnil v roce 2015, kdy  jako milovník britského poprocku natočil album Miro v kultovním londýnském studiu Abbey Road. Ostatně v milovaném Londýně  – jako syn slovenského otce a anglické matky – měl svůj druhý byt a domov.

[[Twitter status: https://twitter.com/mirozbirka/status/1458474216450265090]]

Jeho život před pěti lety shrnul publicista Jan Vedral do autorizované biografie Miro Žbirka – Zblízka, na základě které posléze vznikl i dokumentární film Meky, jak od pradávna zněla jeho přezdívka. „Často mi (v 80. letech, pozn. red.) dávali najevo, že plavu proti proudu. Já na to vždycky odpovídal větou, kterou jsem si někde přečetl: že jenom zdechlé ryby plavou po proudu. Jít proti proudu je to, co nás na tom všechny bavilo,“ říká v knize Zblízka.

Přes svůj nesporný talent byl Žbirka znám svou skromností a sympatičností. Byl ochoten hrát ve velkých sálech s kapelou, i třeba jen sám s kytarou a jedním spoluhráčem. „Kdyby se mě někdo v roce 1977, kdy jsem byl pětadvacetiletým členem Modusu, zeptal, co budu dělat v roce 2012, asi bych odpověděl, že už nebudu hrát ani zpívat, natož chtít něco točit,“ prohlásil ve své biografii trefně.