Zajímá nás
Euro v peněžence slaví dvacet let. Je k čemu blahopřát?
Se začátkem roku 2022 si svět připomněl dvacáté výročí hotovostní podoby společné evropské měny euro, která ve své podstatnější, bezhotovostní formě spatřila světlo světa ještě o tři roky dříve. Za svá léta existence se rozhodně nemusí stydět, zvláště jedná-li se stále o experiment hospodářské a měnové unie (EMU), v němž se ekonomické racio musí popasovat se silnými politickými zájmy a motivy.
Hotovostní forma, přestože z pohledu peněžní zásoby výrazně menšinová, ztělesňuje a zpřístupňuje symbolickou vazbu a vztah k penězům daleko bezprostředněji, než položka na bankovním výpisu či řádek v souboru elektronického bankovnictví. I s pocitem této sounáležitosti dává smysl provést zhodnocení toho, co euro přineslo, kde je prostor ke zlepšení a jakou cestou se hodlá dál ubírat.
Ono ekonomické racio spočívá ve stále platné základní premise: má-li být v EU vytvořen skutečně jednotný vnitřní trh bez vnitřních překážek na hranicích mezi členskými státy, existence národních měn těchto členských států stává se nadbytečnou, ba neefektivní a kontraproduktivní. A tedy pokud je vnitřní trh opravdu jednotný, měl by být obsluhován jednotnou měnou.
Míra inflace v eurozóně v prosinci vystoupila na pět procent, což je nejvyšší hodnota od zavedení společné evropské měny euro před dvaceti lety. Zvyšovaly se hlavně ceny energií a potravin.
Inflace v eurozóně je na dvacetiletém maximu, v prosinci vystoupila na pět procent
Money
Problém je v tom, že tyto členské státy stále představují samostatné politické subjekty s nesladěnými politickými preferencemi a že jednotný vnitřní trh má stále daleko k dokonalosti. EMU je tak tvořena v podmínkách na hony vzdálených od teoretických konceptů optimální měnové zóny. Ty hovoří o tom, že užitečnost měny vzrůstá s velikostí oblasti, ve které je měna používána. To je konfrontováno s náklady, které jsou s existencí měnové zóny spojeny a které vyplývají z rozmanitostí v rámci této zóny a z rozdílů, které z této rozmanitosti plynou.
Přínosem této měnové zóny je snížení transakčních nákladů, eliminace nejistoty v podobě snížení kursového i úrokového rizika, kvalita výkonu nezávislé měnové politiky i transparentnost. Nákladem je pak to, že pokud jsou v rámci měnové zóny rozdíly příliš velké, může to vyústit v ekonomické šoky – k jejich řešení již není možné využít v rámci měnové zóny devizový kurs, ani nezávislou úrokovou sazbu –, jejichž řešení spočívá v radikálních strukturálních reformách. Je vhodné říci, že podobné rozdíly je možné registrovat nejen v rámci měnových unií, ale velmi často též uvnitř národních států, kupříkladu též v České republice, kde nikdo existenci národní měny nezpochybňuje.
Koruna dnes odpoledne středoevropského času poprvé od září 2012 posílila pod psychologickou úroveň 24,50 za euro. Hlavním důvodem je rozevírání nůžek mezi úrokovými sazbami na koruně a na euru. Trh nyní předpokládá, že se do března rozevřou do největší šíře od prvního pololetí roku 1999, tedy takřka za celou existenci eura.
Lukáš Kovanda: Koruna pomalu míří k metě 24 korun za euro. Dovozci si mnou ruce
Názory
Od teorie daleko k realitě
Výše zmíněná ekonomická podobnost se týká zaprvé možnosti mobility výrobních faktorů, především pracovní síly a kapitálu, libovolně v rámci měnové oblasti, zadruhé diverzifikace produkce a výstupu, kdy je zranitelná ta část měnové oblasti, která má příliš specializovanou svoji ekonomickou strukturu. Zatřetí pak dostatečné míry ekonomické otevřenosti v obchodu a investicích a silné vzájemné závislosti a začtvrté potřeby odpovídajících fiskálních transferů a schopností zemí měnové oblasti dohodnout se na vzájemně solidární fiskální kompenzaci především v případě nepříznivých hospodářských šoků a jevů.
Jaká je realita eurozóny? Je velmi vzdálena od teoretického konceptu optimální měnové zóny, stejně jako dolarová zóna v rámci USA, či librová zóna ve Velké Británii, ale též hypotetická zóna marková, franková či lirová za předpokladu, že by si Německo, Francie či Itálie ponechaly své národní měny a do eurozóny nevstupovaly.
Přesto její přínos je velký a pozitivní. Stala se pojítkem sjednocování Evropy a jistotou ve špatných časech, kterých bylo během oněch dvou dekád již více než dost. Po zkušenostech z minulé krize před deseti lety výrazně posílila svoji architekturu a konstrukční vybavení a stala se podstatně odolnější.
Jak se za dvacet let fyzické existence eura vyvíjel jeho kurs ke koruně? A jak s ním zamával covid? Má pro Česko ještě vůbec smysl vstupovat do eurozóny a jak to bude s jednotnou měnou dál? Nad tím se ve svém komentáři zamýšlí Petr Bartoň, hlavní ekonom investiční skupiny Natland.
Euro oslavilo dvacet let. Jednotná měna po covidu už nebude, co bývala
Money
Došlo k vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu, který v původním instrumentáriu eurozóny chyběl. Byl vytvořen systém Evropského semestru coby základní platforma pro koordinaci hospodářských, fiskálních a strukturálních politik v rámci eurozóny i celé EU. Zahájen byl projekt vytváření Finanční unie, zahrnující Bankovní unii a Unii kapitálových trhů. To vše přispělo k tomu, že eurozóna dneška je podstatně silnější, lépe vybavená a odolnější.
Přesto s sebou vláčí dva, sice uvědomované, ale dostatečně neřešené balvany, které mohou ohrožovat její živostnost a přínosnost do budoucna. Tím prvním je obrovská fiskální nedisciplinovanost některých členů eurozóny, Řeckem a Itálií počínaje, Francií, Portugalskem, Španělskem či Belgií pokračuje. V situaci, kdy je dluh těchto zemí monetizován operacemi Evropské centrální banky, které se z mimořádných opatření staly standardními, vleče si s sebou eurozóna časovanou bombu svého rozpadu, která bez systematického úsilí robustní fiskální konsolidace nepřestane být fatálním rizikem.
Zdražování je asi největší strašidlo českých konzumentů i střádalů v posledních měsících. Inflace je nepříjemná, obzvlášť je-li provázena vyšší nejistotou, ale pokud je v rozumných mezích, nemusí znamenat žádnou tragédii. 
Tereza Zavadilová: Na inflaci může být i trocha dobrého
Názory
Eurozóna má před sebou světlé zítřky
Druhý problém má podobu značných strukturálních poruch, které též vyžadují řešení. Týkají se například nefunkčnosti trhů práce, vnějších nerovnováh řady zemí, přílišné zadluženosti soukromého sektoru, či klesající produktivity a konkurenceschopnosti.
O existenci těchto rizik se dobře ví. A Evropský semestr společně s přizpůsobeným Paktem stability a růstu již zavedl nástroje, jimiž je možné tato rizika řešit či omezovat. Zde je však zřejmě klíčový kámen úrazu existence eurozóny, že totiž seberozumnější věcný argument naráží na politické rozhodování, které často racionální není. A tak i velcí hříšníci jsou schopni se v rámci nastaveného systému z plnění svých povinností politicky vykroutit. Pokud nějaké riziko může ohrožovat budoucnost eurozóny, tak je to právě toto.
Týden ve vleku rozhodování centrálních bank, kdy se „sešla“ zasedání ECB, Fed i BoE, je konečně za námi. A jak si vlastně především bankéři Fed a také ECB poradili s takzvaným taperingem? Změnila se nějak expanzivní politika centrálních bank?
Týden Tradera: Fed s trhy neotřásl, ECB dál nakupuje
Názory
Eurozóna má před sebou jinak „světlé zítřky“. Její členové v součinnosti s Evropskou komisí čerstvě navrhli projekt digitálního eura, mají v úmyslu více zapracovat na posílení vnějšího zastoupení eurozóny či zřetelněji pokročit na završení projektu Finanční unie. Vše nepochybně ku prospěchu eurozóny a vyladění jejích konstrukčních součástek. Aby tyto optimálně fungovaly, je zapotřebí vyřešit výše zmíněné systémové poruchy a nalít si čistého vína tak, že objektivní, věcné ekonomické argumenty budou mít přednost před občas iracionálními politickými motivy a preferencemi.
A čerstvě eurozónu čeká ještě jedna, dlouho nepoznaná výzva: postavit se čelem hrozícímu inflačnímu riziku, které dosud po většinu existence jednotné evropské měny spalo uložené v knihovnách ekonomických učebnic. Nyní se projevilo v realitě, a eurozónu čeká k rozlousknutí další náročný oříšek.
Autor je ekonomem České spořitelny a ekonomickým expertem Evropského hospodářského a sociálního výboru
